Racek

18. října 2018 v 15:11 | C.ind.ere.lla |  Vášeň jménem DIVADLO
Říkala jsem si, že chci chodit do divadla aspoň jednou týdně, tím pádem by měly přibýt tak čtyři divadelní pozvánky měsíčně. No, uvidíme, jak úspěšná budu. Pro říjen tady mám pozvánku číslo dvě a ještě jednu vám rozhodně můžu slíbit. Jak to bude v listopadu, se teprve uvidí.


Autor: A. P. Čechov
Překlad: Leoš Suchařípa

Uvádění: Divadlo v Dlouhé
Premiéra: 24. 5. 2017

Režie: SKUTR


Obsazení
Irina Arkadinová - Klára Sedláčková-Oltová
Konstantin Treplev - Pavel Neškudla
Petr Sorin - Pavel Tesař
Nina Zarečná - Marie Poulová
Ilja Šamrajev - Tomáš Turek
Pavlína - Magdalena Zimová
Máša - Eva Hacurová
Boris Trigorin - Petr Jeništa
Jevgenij Dorn - Jan Vondráček
Semjon Medvěděnko - Jan Meduna
Jakov - Martin Veliký
Racek 1 - Lenka Veliká
Racek 2 - Michaela Doležalová

Délka představení: 2 h 45

Čechov napsal svého Racka jako grotesku vysmívající se nešvarům své doby. Jen málokterý inscenátor se však rozhodne jít touto cestou, většinou převažuje tendence hrát Čechova jako hlubokou psychologickou sondu a potlačovat jeho tragikomičnost, jak to zavedl počátkem 20. století Stanislavskij. Tvůrčí tandem SKUTR se rozhodl vsadit spíše na symbolickou rovinu hry a podtrhnout v ní motivy, které by jiní tvůrci nehledali. Výsledkem je výtvarně i výkladově poutavá inscenace, která by se dala označit, jako Racek podle Trepleva.

Představení otevírá Treplev (Pavel Neškudla), který na psacím stroji vyťukává a zároveň hláskuje své jméno, načež se vyhrabe z hromady skartovaných papírů a opona se zvedá. Od první minuty nám tak dává najevo, kdo je tvůrcem veškerého scénického dění. V mnoha situacích ostatně asistuje jako němý voyer, nebo aktivní režisér, který posouvá figurky postav po šachovnici hry. Někdy se jejich výstupy baví, jindy jej rozhořčují, ale pokaždé je to on, kdo jim připravuje trapné momenty a chvíle, z nichž je polévá horko. Je skrytým pozorovatelem, který se angažuje pouze okrajově, ale ví naprosto o všem, co se kolem šustne. Skoro to působí, že celá hra je žertem, jímž se chce pobavit na účet společnosti.
Dojem tohoto "divadla na divadle" ještě umocňuje scéna Jakuba Kopeckého, která evokuje divadelní sál, v němž se postavy uzavírají. Scéna je koncipována jako pokoj o třech stěnách, čtvrtá je otevřená do diváků. V zadní stěně se nachází trojice dvoukřídlých dveří, před nimi stojí řada divadelních sedaček, po stranách je ještě několik sedadel a další dvoje dveře. Vše umolousaně bílé, jako by tady pomalu působila jakási destrukce či degenerace. Jako prázdné divadlo, které snad kdysi zářilo, ale už dávno má léta své slávy za sebou. Z pozlátkového lesku zbyl pouze stříbrný baletisol na zemi, který je však pečlivě zakrýván hromadami skartovaného papíru. Útržky vzpomínek, lidských životů, které dávno vzaly za své a teď už se jen bezvýznamně rozpadají v prach.

Všechny postavy jsou nějak pokřivené, karikované a přehnané. Jsou to figurky v podobě, v níž je vidí Treplev. Mnohdy velmi zkreslené. Zrcadlí se v sobě navzájem a projevují podobné vlastnosti. Arkadinová Kláry Sedláčkové-Oltové je afektovaná, životem znuděná panička, která svou vnitřní nejistotu skrývá pod líbivým pozlátkem a hlasitým smíchem, Nina Marie Poulové působí jako dokonalá vesnická husička, jež by ráda dělala dojem dámy velkého světa, ale nedaří se jí to, doktor Dorn Jana Vondráčka je přestárlý pubescentní sukničkář, který si i po letech potřebuje navzdory svým řečem dokazovat, že o něj ženy projevují zájem...
Velmi svérázný je výklad postavy Trigorina (Petr Jeništa), který pod slupkou mondénního spisovatele skrývá frustraci ze své tajené homosexuality. Na jevišti tak vzniká prazvláštní milostný trojúhelník, v němž má Treplev nejnezáviděníhodnější úlohu. Neškudla jej neztvárňuje jako nešťastně zamilovaného snílka, spíše jako cynika otevřeně se bavícího nad nepříjemnostmi druhých. Jeho Treplev jako by o Trigorinových citech věděl a dokonce jej úmyslně provokoval, aby s nimi vyšel na světlo. Po Nině touží, ale stejnou měrou ji bere jako poblázněnou naivku, která se snad jednou může z tohoto pohledu na svět uzdravit. O to větší je jeho závěrečná deziluze.

Racek v Dlouhé je výpovědí o naší době plné přetvářky a lží. Treplev se stává mluvčím současné mladé generace, která touží po změně, ale vlastně neví, co od ní očekává. Staví si vzdušné zámky, ale nedokáže přihlížet tomu, jak se hroutí. Nakonec zůstává pouze němá rezignace, s níž se každý vyrovnává po svém. Racek ukazuje veškerou obludnost a zvrácenost naší doby, nenabízí však žádná východiska. Ta už totiž musí objevit každý z nás sám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama