Strýček Váňa

29. června 2018 v 18:34 | C.ind.ere.lla |  Vášeň jménem DIVADLO
Dětem dneska začaly prázdniny, ty divadelní jsou taky pomalu na spadnutí a já vám přináším poslední divadelní pozvánku této sezóny. Mám pocit, že všechno nějak rychle uteklo. Před nedávnem začínal školní rok a mé poslední dva semestry na vysoké a najednou mám po státnicích a čeká mě nástup do práce. Letí to přímo strašlivě. Ale co. Vykašleme se na sentiment a pojďme si naplno užít léto.


Autor: Anton Pavlovič Čechov
Překlad: Leoš Suchařípa

Uvádění: Divadlo Rokoko
Premiéra: 4. 6. 2016

Režie: Petr Svojtka


Obsazení
Serebrjakov, profesor v penzi - Zdeněk Dolanský
Jelena, jeho žena - Zuzana Kajnarová
Soňa, jeho dcera z prvního manželství - Nina Horáková
Vojnická, vdova po tajném radovi - Radka Fidlerová
Ivan Vojnickij, její syn - Vasil Fridrich
Astrov, lékař - Aleš Procházka
Tělegin, zchudlý statkář - Zdeněk Vencl
Marina, stará chůva - Věra Janků
Sluha - David Tůma
Další sluhové - Michal Hakl, Jan Marhoul, Karel Ruppert

Délka představení: 2 h 30

Poklidná venkovská usedlost, kde život plyne neměnným tempem a podle zaběhnutého rytmu, dokud se neobjeví městská honorace, která se sice na venkově děsivě nudí, ale zároveň si nemůže dovolit dál žít ve městě. Přítomnost nezvaných hostů však není jediným důvodem všeobecného neklidu. Starý profesor Serebrjakov má totiž krásnou mladou manželku, po níž nejedno venkovské srdce touží. Bez ohledu na to, že se jedná o zakázané ovoce.

Petr Svojtka se rozhodl pojmout Čechovovu hru dosti klasicky jako hlubokou psychologickou sondu do tragických životů hlavních hrdinů. Hořkost jednotlivých postav nad jejich promarněnými životy vystupuje ostře do popředí, ovšem zcela postrádá komickou rovinu jisté absurdity, která je pro Čechova tak typická. Jako by všechno, co může na scéně působit směšně a zábavně, bylo úmyslně odsunuto do pozadí, aby naplno vyzněla tragičnost příběhu. Ta skutečně vystupuje do popředí, v kontrastu s alespoň místy odlehčeným pojetím by však možná byla o něco působivější.

Jednotlivé postavy jsou stylizovány do podoby jakýchsi fantomů, kteří pomalu zahnívají ve známém prostředí, z nějž se nedokážou vymanit. Bezvýchodnost jejich situace je demonstrována kostýmy, které jsou až na výjimky kompletně černé. Jako by lidé v nich odění neviděli ve svém životě žádné světlo naděje na lepší zítřky, ale pomalu se utápěli v černých chmurách své bezcílné existence. Vybočují pouze profesor Serebrjakov a jeho žena Jelena oblečení v bílém. Jsou na vesnici ještě krátce a jejich sny a ideály tedy zatím nestačily vzít zasvé, jejich život se zatím nevyznačuje absolutní odevzdaností všech ostatních. Že však venkov působí i na ně je jasně patrné v závěru hry, kdy se na Jelenině kostýmu poprvé objevují černé akcenty. Vesnický splín ji pomalu a jistě začíná pohlcovat a ona se před ním dává na útek.
Kostýmy postav vyniknou zejména v kontrastu se scénografií, která je ostře barevná. Všude je vzor barevných listů, které se povalují rovněž na zemi a odkazují k podzimu. Volba dekorace má jasně symbolický charakter, protože podzim je časem pomalého odumírání před zimou, která všechno živé smete či uspí. Ve scénografii se tedy zrcadlí pocity jednotlivých postav nucených přežívat ve světě, který se řítí do záhuby a který ony nedokážou nijak ovládat.

Herecky je nejvýraznější dvojice Ivan Vojnickij, strýček Váňa (Vasil Fridrich) a doktor Astrov (Aleš Procházka). Oba dva jsou stárnoucí muži v bezvýchodné situaci, které v životě už nic nečeká, a tak se pouze smiřují se svým osudem. Každý se s ním však vyrovnává jinak. Zatímco Procházkův Astrov je poměrně klidný, místy sžíravě sarkastický filosof tónem hlasu i gesty bagatelizující bezvýchodnost vlastní situace, Fridrichův strýček Váňa je muž výbušný a prudce reagující na sebemenší podnět. Zatímco Procházka vetkl svému Astrovovi noblesu a nadhled nad celkovým úpadkem společnosti, k níž náleží, Fridrich obdařuje svého Váňu jistou mírou křupanství a neohrabanosti, která ostatní otravuje, neřku-li znechucuje.
Podobně protikladně působí i ženské hrdinky, konkrétně Jelena (Zuzana Kajnarová) a Soňa (Nina Horáková). První zmiňovaná je obletovanou kráskou, která působí téměř za všech okolností znuděně, otráveně a vlastně poměrně bez života. Kajnarová jí však dokáže vtisknout i dívčí bezradnost a koketerii, s níž si obtáčí kolem prstu všechny přítomné. Horákové Soňa je herecky o něco výraznější, byť se drží spíše v pozadí a je němou pozorovatelkou veškerého dění. Horáková mistrně ovládá zejména výraz tváře, v níž se střídají naděje s absolutním zoufalstvím a utrpením jednostranné lásky, později už se v ní zračí pouze trpká odevzdanost.

Strýček Váňa v divadle Rokoko je inscenací veskrze klasickou a svým vyzněním nesmírně tragickou. Svojtka vytvořil obraz absolutní bezvýchodnosti, z níž se nedá uniknout ani útěkem. Inscenaci by neuškodilo trochu odlehčení a nadsázky, jedná se však o vizuálně zajímavou podívanou s velmi dobrými hereckými výkony.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama