Faust

18. března 2018 v 19:08 | C.ind.ere.lla
Se čtením jsem na tom v poslední době dost bídně, protože se už týden snažím přelouskat dvě knihy, aniž by se mi to podařilo. V průběhu příštího týdne je ale určitě dočtu a podělím se s vámi o své dojmy z nich. A aby tady nebylo prázdno, přidávám alespoň divadelní recenzi. I když tentokrát to z mojí strany bylo spíš jedno velké zklamání.


Autor: Johann Wolfgang Goethe
Překlad: Radek Malý
Úprava: Jan Frič, Marta Ljubková, Jan Tošovský

Premiéra: 15. 3. 2018
Uvádění: Stavovské divadlo

Režie: Jan Frič


Obsazení
Faust - Martin Pechlát
Mefisto - Saša Rašilov
Markéta, Helena, Baucis - Veronika Lazorčáková
Hospodin, Homunkulus, Starost - Pavlína Štorková
Zlý duch - Johanna Tesařová
Starý Goethe, Filemón - Alois Švehlík
Kancléř, Ředitel, Ariel - Eva Salzmannová
Ministr, Vrchní nymfa - Alena Štréblová
Wagner, Otec - Pavel Batěk
Žák, Básník, Euforion, Poutník - Radúz Mácha
Císař - Jiří Suchý z Tábora

Délka představení: 3 h 20

Goethův Faust patří k inscenačním oříškům, a proto se na českých jevištích neobjevuje nijak často. Tvůrci Národního divadla v čele s režisérem Janem Fričem se však rozhodli tuto výzvu přijmout a představit Fausta divákům na jevišti Stavovského divadla ve zcela nové podobě jako hru o aktuálních společenských problémech a pokušeních, jimž jsou lidé vystaveni. Kladou si otázku, do jaké míry je Faust naším současníkem a s čím by se musel potýkat, kdyby se ocitl v našem světě. Tato idea je sice velmi pěkná, bohužel však na scéně nefunguje. Tvůrci jako by se nemohli rozhodnout, do jaké míry chtějí hru aktualizovat a do jaké se držet jisté romantické opulentnosti a patosu, takže výsledná inscenace zůstává kdesi na pomezí a představuje pelmel stylů a přístupů, které nedrží pohromadě.

Vzhledem k rozsahu hry byla nutná řada škrtů a dalších změn. Režisér Jan Frič ve spolupráci s dramaturgy Martou Ljubkovou a Janem Tošovským Goethovo drama výrazně zkrátili, vyškrtali některé epizody a dokonce si pohráli i se scénosledem. Například autorova předmluva o divadle byla umístěna zhruba do třetiny druhé půle. Jinak však děj běží víceméně chronologicky. Výrazně seškrtány byly rovněž postavy, takže některé chybí úplně a jiné jsou nahrazovány příslušníky anonymního davu, který Fausta doprovází, kamkoliv se hne.

Podle slov samotného Goetha má být Faust velkolepou podívanou, nad níž diváci oněmí úžasem. Tvůrci se snažili toho dosáhnout monstrózní scénografií, jíž dominuje kamion umístěný na točně. V první půlce figuruje jako dopravní prostředek, díky němuž se Faust s Mefistem přemisťují z místa na místo a od jednoho pokušení k druhému, ve druhé potom slouží spíše jako kulisa demonstrující úpadek a zmar Faustova putování a přeneseně i celého světa. Po pauze je totiž kamion převrácen na bok, kabina odtržená od přívěsu a všude kolem se povalují trosky a nepořádek. Dalo by se říci, že scénografie docela dobře koresponduje s tématem jednotlivých částí představení, protože zatímco v první půli je ústřední Faustova cesta za poznáním, v té druhé je to jeho postupný úpadek a smrt.

Scénografie slouží ideje tvůrců poměrně slušně, o poznání horší je to s uchopením jednotlivých postav i jejich hereckým ztvárněním. Herci totiž působí na scéně poněkud ztraceně a místy se zdá, že nevědí, co vlastně mají hrát. Zvlášť patrné je to u Fausta a Mefista, kteréžto postavy prochází celým dějem. Marek Pechlát ztvárňuje Fausta jako člověka, který neví, co vlastně chce. Na začátku je to muž zklamaný životem a bažící po vědění, v průběhu představení se však mění v jakousi figurku ovládanou pudy, která se přesouvá z místa na místo a už dávno zapomněla, co bylo spouštěcím motorem jejího putování. Ještě horší je to s Mefistem Saši Rašilova, který od počátku působí jako úlisný svůdce, který dokáže okouzlovat příjemnými řečičkami, ale sám v ně nevěří. Postrádá zlomyslnost, lstivost i jakoukoliv hloubku. Je to prostě jenom trochu podivný a trochu směšný mužík, který strašně chce svést Fausta na scestí, ale zdá se, že neví jak na to.

Faust ve Stavovském divadle je zajímavým pokusem o aktualizaci klasického textu a jeho představení současným divákům, působí však rozpačitě. Inscenační klíč byl zvolen dost nešťastně, protože představení je nekonzistentní, děj skáče z místa na místo, střídá civilní pojetí s nadneseným patosem a zanechává za sebou pouze chaos. Monumentální scénografie doplněná kouřem, barevným světlem a hudbou dokáže zaujmout a v mnohém odpovídá Goetheho velikášským představám, zbytek inscenace se však potácí kdesi mezi megalomanskou show a komorním psychologickým dramatem a divák si není jist, co tvůrci myslí jako nadsázku a co pojímají vážně. Celek tak působí nehotově a zmatečně. Pokusy o modernizaci klasiky jsou jistě chvályhodné a mohou dopadat velmi dobře, tenhle se však bohužel nepovedl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama