Antonio G. Iturbe - Osvětimská knihovnice

17. února 2018 v 21:02 | C.ind.ere.lla |  Historický román
Poté, co jsem se dost zklamala ve Vypravěčce, jsem od další knihy s tematikou holocaustu nic moc nečekala. O to větším šokem pro mě Osvětimská knihovnice byla. Neskutečný příběh o lidské odvaze síle lidskosti podložený podrobnou badatelskou prací.

Nakladatelství: Akropolis
Rok vydání: 2013
Počet stran: 452

Oficiální anotace: Osvětim-Březinka - zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války.

Moje hodnocení: 94 %
Holocaust je přes svou hrůznost nesmírně populárním tématem. Ani tak o něm však stále spoustu věcí nevíme a možná se i bojíme zjistit. Knih o konečném řešení židovské otázky už vyšly mraky. Některé od přeživších, jiné založené na jejich vyprávění a další jako absolutní fabulace. Psát i číst o lidském utrpení nás totiž z nějakého důvodu fascinuje. Nejsilnější jsou však ty příběhy, v nichž nejsou hrůzy explicitně popsány, ale čtenář je tuší pod povrchem. Právě k takovým románům se řadí Osvětimská knihovnice.



Když začala válka, bylo Ditě devět let. Žila v Praze se svými rodiči, chodila do školy, procházela se ulicemi a prožívala ničím nerušené dětství. To se však velmi rychle změnilo s příchodem září 1939. Na Židy čekalo stále více ústrků, museli se stěhovat z místa na místo, dočasný domov našli nejprve v Terezíně a pak obvykle v Osvětimi. Největší nacistické továrně na smrt. Dita měla však tak trochu štěstí v neštěstí. Celý její transport skončil v tzv. rodinném táboře. Místě, kde se přes hrůzy odehrávající se všem doslova před očima uchovala láska a naděje v lepší zítřky. Místě, které pro Židy znamenalo maličké vítězství v boji s nacistickou zvůlí.
Příběh začíná ve chvíli, kdy Dita už tráví nějaký čas v táboře a právě získala nové místo. Byla jmenovaná knihovnicí na baráku 31, místě, kde Fredy Hirsch zřídil improvizovanou školu. Děti se tady snaží uniknout před okolními hrůzami, vzdělávají se, hrají si a alespoň na pár hodin se noří do světa, v němž neexistuje zlo a násilí. Zapomenout jim pomáhají i knihy, které Dita pečlivě opatruje. Osm odrbaných, jen tak tak pohromadě držících svazků, které skrývají neskutečná tajemství. Nezáleží na tom, zda se jedná o atlas světa, učebnici geometrie nebo klasický francouzský román. Každá z knih je malou vzpourou proti nacistům, kteří se své vězně snaží připravit nejen o život, ale především o jejich lidství, vědomí, že se jedná o plnohodotné lidské bytosti s city, sny a touhami. A jakkoliv nepatrná knihovna v bloku 31 je, jedná se o obrovské vítězství v boji s otupělostí a desiluzí.

Antonio G. Iturbe si dal práci a zjistil všechna fakta o osvětimském rodinném táboře i jeho obyvatelích. Střípky pravdy pospojoval pojivem fikce a vytvořil díky tomu nesmírně působivý obrázek obyčejného života v táboře, kam lidé přicházeli zemřít. Autorův styl je velmi reportážní, nenechává se unášet zbytečným sentimentem a všechny události popisuje s odstupem. O to působivější však vzniká celek. Židé, stejně jako jejich věznitelé jsou zde vykresleni jako plnohodnotné lidské bytosti, kterými zmítají protichůdné emoce. Iturbeho svět není černobílý a neexistuje zde jediná pravda. Autor se nijak nesnaží moralizovat nebo kohokoliv odsuzovat. Spíše jenom prostě konstatuje.
Hlavní hrdinkou je bezpochyby malá osvětimská knihovnice Dita Adlerová, z jejíhož pohledu je většina příběhu vyprávěna. Autor však nahlíží na dění v táboře i očima mnoha jiných postav zastávajících rozmanité funkce v táborové hierarchii. Ukazuje banální střípky jejich životů - lásky, touhy, naděje upínající se k lepšímu zítřku. A zároveň se vyhýbá zobrazování nepředstavitelných hrůz. Občas sice nějaká prosákne na povrch, ale spíše jen tak mimochodem. Jako nepodstatná kulisa. Iturbe nepíše příběh o lidském utrpení, naopak popisuje sílu lidskosti a odvahy, houževnatost a vůli přežít.

Osvětimská knihovnice je především nesmírně silným lidským příběhem. Jejími protagonisty nejsou velké osobnosti ani váleční hrdinové, ale obyčejní lidé vystavení nepředstavitelnému zlu, kterým se dařilo s ním bojovat do posledního okamžiku. Mnozí z nich nalezli smrt v plynových komorách, přesto zůstali nezlomení, zachovali si svou lidskost. Osvětimská knihovnice je nádherným románem o hrůzných věcech i skutečných hodnotách, za něž stojí za to bojovat až do posledního dechu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Péťa - Čtení pod lavicí Péťa - Čtení pod lavicí | Web | 24. února 2018 v 15:53 | Reagovat

Na tuhle knihu si brousím zuby už hodně dlouho. Tvoje recenze je skvělá, ještě podpořila moji touhu po tom zařadit tuhle knihu do svého výběru.
Většinou se sice snažím podobným dílům vyhýbat, protože jsem docela citlivá a vždy to mnou ošklivě otřese. Mám ale předsevzetí, že za rok přečtu dvě knihy podobného rázu, jako je práce Osvětimská knihovnice. Letos už jsem četla Únavu materiálu, která se věnuje uprchlíkům. Kniha mě ale zklamala a moc jsem si z ní nevzala. Tak se musím poohlédnout jinde :)

2 C.ind.ere.lla C.ind.ere.lla | Web | 24. února 2018 v 21:35 | Reagovat

[1]: Děkuju. :) Já měla tuhle knihu v hledáčku několik let a jsem ráda, že jsem se k ní konečně dostala. Taky nejsem schopná číst knihy s touhle tematikou ve velkém, ale čas od času se do nějaké ráda pustím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama