Obsluhoval jsem anglického krále

20. ledna 2018 v 19:21 | C.ind.ere.lla |  Vášeň jménem DIVADLO
Vzhledem k tomu, že většinu týdne se plácám v povinných školních pracech, nějak nemám chuť ani energii psát ještě na blog. Ale protože už tady dlouho nepřibyla žádná recenze a protože v následujících pár dnech mám v plánu hned několik návštěv divadla, asi bych vám postupně měla přinášet recenze. Takže dneska můj názor na jednu nepražskou hostovačku. :)


Autor: Bohumil Hrabal
Dramatizace: Ivo Krobot, Petr Oslzlý

Premiéra: 26. 4. 2017
Uvádění: Divadlo A. Dvořáka Příbram

Režie: Milan Schejbal


Obsazení
Jan Dítě I - Viktor Kuzník
Jan Dítě II - Pavel Batěk
Jan Dítě III - Pavel Rímský
Líza - Anna Fixová
Zdeněk a další postavy - Jiří Vojta
Pan Skřivánek a další postavy - Jaroslav Someš
Profesor francouzské literatury a další postavy - Vladimír Senič
Generál a další postavy - Martin Dusbaba
Marcela - Šárka Vykydalová
Pan Walden a další postavy - Kateřina Fixová
Siegfried a další postavy - Šimon Knápek
Habešský císař a další postavy - Robert Tyleček
Pánové v mnoha postavách - Petr Beleš, Petr Florián, Jaroslav Krejčí, Filip Müller
Dámy v mnoha postavách - Daniela Šišková, Monika Timková
Šéf a další postavy - Lukáš Typlt

Délka představení: 2 h 20

Bohumil Hrabal je známý především svou specifickou prací s jazykem a rovněž ironickým humorem, někdy i společenskou kritikou. Přenést toto všechno do divadelní inscenace je věc nesnadná a v mnoha ohledech téměř nemožná. Ivo Krobot s Petrem Oslzlým se však s tímto náročným úkolem vyrovnali se ctí a jejich dramatizace si zachovává vše, co mají čtenáři na Hrabalovi rádi. Byť ve výrazné zkratce a s divadelností či dokonce dramatičností občas trochu na hraně.

Jan Dítě je mladý a nadšený začínající číšník, jemuž nechybí elán a chuť se učit, ani cílevědomost. Se snaživostí to sice občas kapánek přehání, ale na druhou stranu se dokáže vypořádat s překážkami, které mu osud klade do cesty. Jeho životní příběh je vyprávěn retrospektivně jako vzpomínky starého muže, jenž popisuje, co všechno jej potkalo a jak se s tím vypořádal. Tomu odpovídá i stylizace Jana Dítěte, který se na jevišti postupně objeví ve třech různých podobách - nejprve jako naivní mladíček, následně jako světem protřelý, cílevědomý muž v nejlepším věku a nakonec jako stárnoucí filosof beroucí si od života to, co mu může nabídnout. Každá z těchto poloh je ztvárněna jiným hercem a trochu jinými výrazovými prostředky.
V životě hlavního hrdiny se objevuje celá řada postav, které jej více čí méně ovlivňují a které mohou diváka trochu mást právě proto, že je jich tolik. V případě některých se jedná spíš než o plnokrevné charaktery o pouhé typy, které se objevují v každé době a za každých okolností. U jiných je sice jakási psychologie naznačená, ale není čas se jí do hloubky zabývat. V každém okamžiku hry je nejpřednější Jan Dítě jakožto vypravěč a komentátor všech událostí.

Inscenace Milana Schejbala je poměrně umluvená, a to často na úkor akce. Postavy si spolu povídají, hlavní hrdina přihodí nějaký ten komentář a do toho se občas objevují repliky ze záznamu, v nichž Jan Dítě rekapituluje svůj dosavadní život. Scény navíc často přeskakují mezi sebou a střídavě se ukazují dvě či více paralelních akcí. K zajištění divácké pozornost tvůrci nejčastěji využívají světlo, které se zaměří na jednu konkrétní část scény a "vypíchne" ji před ostatní. Zajímavé je využití stínohry a to zejména během Janových milostných scén odehrávajících se v soukromí, ale přece všem na očích. Divák tak má pocit až jakési filmovosti, protože tvůrci ukazují vždy jen ten detail, který má vidět, nikoliv celek.

Protože inscenace není příliš dějová, leží hlavní úkol udržení divácké pozornosti na třech představitelích Jana Dítěte, kteří takřka neslezou z jeviště a se svým úkolem se potýkají velmi dobře. Viktor Kuzník coby nejmladší podoba hlavního hrdiny je energický mladíček, který se teprve učí chodit ve svém řemesle, ale s každým úspěchem si je jistější v kramflecích a postupně dospívá v sebevědomého muže vlastních morálních zásad. V ten moment je vystřídán Pavlem Baťkem, který svého Jana obdařil jakousi arogancí, možná až lehkou nesnesitelností, takže je poměrně těžké s ním sympatizovat. Jeho morální normy jsou značně uvolněné, chová se podle toho, co mu přinese největší prospěch, a jde si za svým cílem a pocitem spravedlnosti tak slepě, že málem sám sebe zlikviduje. V této fázi se objevuje nejstarší Jan Dítě v podání Pavla Rímského, který působí jako znuděný, životem otrávený filosof. Zažil si toho hodně, proto dává přednost samotě a společnosti němých tváří, lidskou společnost vyhledává snad jen proto, aby ji mohl poučovat a dávat najevo svou nadřazenost. Divák má problém cítit k němu sympatie, protože působí jako pořád stejný hejsek, který sice zestárl a dostal od života pár kopanců, ale stejně se příliš nepoučil.

Obsluhoval jsem anglického krále je inscenací velmi umluvenou a nepříliš dějovou, která však nabízí zajímavé herecké výkony. Je postavená velmi klasicky a neexperimentuje s obsahem ani formou, takže se jedná o příjemné pokoukání, které mnohým představuje klasiku Bohumila Hrabala ve stravitelné, zábavné formě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama