Mikve

27. ledna 2018 v 12:05 | C.ind.ere.lla |  Vášeň jménem DIVADLO
Slíbila jsem divadelní recenze a jde mi to s nimi jako psovi pastva. To je tak, když nutně musíte dopsat seminárky do školy, takže ve výsledku jste ze všeho toho psaní tak vyflusnutí, že na nic dalšího nemáte náladu. Ale protože si dopřávám volný víkend, pokusím se dát všechny recenze, co vám dlužím, dohromady. Tak snad to klapne.


Autor: Hadar Galron
Překlad: Ester Žantovská

Premiéra: 4. 12. 2008
Uvádění: Stavovské divadlo

Režie: Michal Dočekal


Obsazení
Šošana - Iva Janžurová
Šira - Vanda Hybnerová
Esti - Jana Boušková
Chedva - Eva Salzmannová
Tehíla - Magdalena Borová
Miki - Antonie Talacková
Hindi - Taťjana Medvecká
Eliševa - Marie Poulová

Délka představení: 2 h 50

Hadar Galron se ve svých hrách zabývá postavením ženy ve světě ortodoxního judaismu, které v žádném případě není rovné s tím mužským. Ženským údělem je poslouchat, být muži k dispozici a rodit mu děti. Ortodoxní židovská komunita se totiž řídí velmi přísnými pravidly, jež v dnešní moderní společnosti působí tak trochu jako návrat do středověku. Galron se prostřednictvím své hry Mikve snaží širokou veřejnost upozornit na nerovné postavení židovských žen a mužů a zároveň jej dosti ostře zkritizovat. Témata, která hra předestírá, jsou však aktuální i v naší ateistické společnosti a mělo by se o nich mluvit, což je zřejmě důvod, proč se Národní divadlo rozhodlo už před deseti lety hru uvést a stále si ji udržuje na repertoáru.

Mikve je významným místem setkávání ortodoxní židovské komunity, respektive její ženské části. Je to místo posvátné očisty, které ženám umožňuje vstoupit na manželské lože, zároveň je to však i prostor, kde bují intriky a pomluvy, kde se setkávají rozličné charaktery a rozličné ženské osudy. Každá z dam přicházejících do mikve je jiná a řeší vlastní problémy, o nichž často nemá odvahu mluvit a které ty ostatní mnohdy úmyslně přehlíží.
Autorka nadnáší výrazné společenské problémy, o nichž by se mezi lidmi mělo hovořit. Ať už je to problematika domácího násilí, nevěry, nedostatku peněz nebo domluveného sňatku. V Mikve se ukazuje, že ženská komunita sice naoko drží pohromadě a podporuje se, ale ve skutečnosti úmyslně zůstává slepá k problémům jednotlivkyň, aby si příliš nekomplikovala život. Zavírat oči před pravdou je totiž výrazně snazší, než se jí otevřeně postavit. Židovská obec je totiž ovládaná muži a jejich přísnými pravidly a pro vzpurné ženy v ní není místo.

Inscenace Michala Dočekala nabízí prostor pro osm hereček, z nichž každá zpodobňuje naprosto plnokrevný charakter bez zbytečných zkratek a plochosti. Všechny postavy jsou psychologicky perfektně propracované a často v sobě skrývají víc, než je na první pohled vidět. Stárnoucí lázeňská Šošana Ivy Janžurové je trochu pedantská a velmi konzervativní žena, která se děsí, aby se nedostala do řečí, a proto úmyslně zůstává slepá k problémům žen okolo sebe. Bojí se nabídnout jim pomocnou ruku, protože by to znamenalo vzepřít se přísným zákonům židovské komunity, což by pro ni mohlo mít nepříjemné důsledky. Její nová pomocnice Šira ztvárněná Vandou Hybnerovou je jejím přesným opakem. Nerada se smiřuje s pravidly, která před ni náboženská obec klade, a rozhodně je nebere jako překážku v pomoci ostatním. Plamenně hájí své názory a snaží se ostatní přimět k činu, byť by jí to mělo zkomplikovat život. Vedle obou lázeňských se na scéně představuje ještě pestrá paleta jejich klientek - dobromyslná, byť trochu jednodušší Esti (Jana Boušková), snobská a pomlouvačná Hindi (Taťjana Medvecká), týraná Chedva (Eva Salzmannová) se svou nemluvící dcerou Eliševou (Marie Poulová), excentrická, v boha příliš nevěřící Miki (Antonie Talacková) a nevěsta z donucení Tehíla (Magdalena Borová). Jednotlivé postavy jsou jako dílky skládačky, které vytváří kompaktní celek a žádnou z nich si nelze odmyslet. Stejně tak herecké výkony jsou velmi vyrovnané.

Mikve je do určité míry feministickým dramatem, protože se zabývá postavením ženy ve světě ovládaném muži a ryze ženskými problémy, zároveň je ostrou společenskou kritikou. Nabízí řadu myšlenek, nad nimiž by se měl každý z nás zamyslet a zaujmout k nim své vlastní stanovisko, protože reakce nemusí být jednoznačné. Hra sama ani Dočekalova inscenace nemoralizují ani neukazují jasné odpovědi. Pouze důsledky, které může naše jednání mít. Důsledky, z nichž mrazí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama