Hamlet

11. července 2017 v 19:04 | C.ind.ere.lla |  Vášeň jménem DIVADLO
Když už máme léto, člověk občas neodolá vyrazit na představení do plenéru. Zvlášť když je to v neopakovatelné atmosféře Královské zahrady Pražského hradu. :)


Autor: William Shakespeare
Překlad: Martin Hilský

Premiéra: 27. 6. 2017
Uvádění: Letní shakespearovské slavnosti

Režie: Michal Vajdička


Obsazení
Hamlet - Jaroslav Plesl
Claudius & Duch - Hynek Čermák
Gertruda - Lenka Vlasáková
Polonius & Laertes - Ladislav Hampl
Ofelie - Veronika Khek Kubařová / Veronika Macková
Horacio - Petr Vršek
Rosencrantz & Hrobník - Vladimír Polívka
Pán & Kněz & Herec - Pavel Šimčík

Délka představení: 2 h 20

Jedna z nejslavnějších Shakespearových tragédií se po čtrnácti letech vrací na Pražský hrad v nové úpravě a nastudování Michala Vajdičky. Ten hru výrazně seškrtal a poupravil, takže zůstává drama o jednom šílenci, který se rozhodne hrát si na osud. Skalní fanoušky možná zamrzí, že slavný monolog "být či nebýt" byl zredukován na pouhé torzo a řada postav vyškrtnuta úplně, nová textová úprava je však svižná a ponechává všechny zásadní dramatické momenty. Moderní stylizace, osobitá scéna i perfektní herecké výkony Hamleta proměňují ve velmi neotřelou podívanou, které však k dokonalosti přeci jenom něco chybí.

Tvůrci pojali svého Hamleta poměrně komorně. S malým množstvím postav, ve víceméně civilních kostýmech a s minimalistickou scénou složenou z šedých pouličních lamp. Všechno vypadá tak nějak ponuře a tísnivě, snad aby byl dostatečně podtržen Hamletův nezáviděníhodný osud. Inscenace se nese v pozvolném tempu a promyšleně buduje tajuplnou atmosféru, která se podtrhuje či naopak umenšuje použitím hudby.
Celá inscenace je zasazena do jakéhosi podivného bezčasí - kdykoliv a kdekoliv -, které je však přesto přísně svazováno pozemským časem. To herci na scéně demonstrují především pravidelnými pohledy na hodinky při každém odbití zvonu. Do hry je tak vhodně zakomponován neodstranitelný tlukot svatovítských hodin. Tohoto principu je ovšem využito pouze v první polovině inscenace, po přestávce mizí. Snad proto, aby bylo znázorněno, že všechno má svůj čas, který pozvolna plyne, ovšem neochvějně všem vyměřuje délku jejich životní pouti. V první půli ještě není kam spěchat, všechno se teprve rozjíždí, v druhé části však jako by čas přestal hrát roli. Události se řítí vpřed ve zběsilém tempu, ale vlastně je úplně jedno kdy se stanou. Všichni totiž tuší, že jednou k nim zákonitě dojít musí.

Tvůrci nezůstávají jen u napjatých dramatických momentů, ale snaží se inscenaci odlehčit a to především v první půli, kdy ještě o tolik nejde. Do jisté míry záměrně, do jisté mimovolně tak vznikají komické situace, a to zejména v souvislosti s výstupy Herce, které Hamlet zdánlivě spontánně komentuje. Podobně je to i s postavou Rosencrantze, na jehož homosexuální orientaci se soustavně naráží. Hamlet ji paroduje a zesměšňuje, zůstává však stále v rovině dobrého vkusu, který neurazí.

Poměrně zajimavé je řešení postavy Horacia, který je ve Vajdičkově pojetí spíše než samostatnou postavou jakýmsi Hamletovým alter egem, které jej popohání k činu. V některých scénách má divák pocit, že Horacio je pouze jiná část Hamletovy osobnosti, kterou ostatní postavy nevidí a nemohou na něj proto nijak reagovat. Faktem zůstává, že Horacio se dostává do přímé interakce pouze s Hamletem a občas zrcadlově kopíruje jeho pohyby. Nabízí se proto výklad Hamleta jako schizofrenika trpcího oidipovským komplexem, který žárlí na matku a je proto nebezpečný svému okolí i sám sobě.

Všichni herci odvádějí naprosto precizní práci, největší prostor vyniknout má však bezpochyby Jaroslav Plesl, který takřka nesleze z jeviště. Jeho Hamlet je hravý, místy dětinský, pitvoří se, dělá opičky, ale vzápětí dokáže nasadit vážnou tvář a ke všemu přistupovat až přehnaně racionálně. Je paranoidní pokud jde o styk s ostatními, nikomu nevěří a bedlivě si střeží své reakce. V jeho chování je jistá odtažitost a rezrvovanost, přesto dokonale ovládá jeviště a divák z něj nemůže spustit oči.
Z ostatních postav zaujme zejména Ofelie Veroniky Kubařové, která je křehká a zranitelná, nikdy však nechce nikomu ublížit a za každých okolností se snaží vyhovět všem. Její sebedůvěra a svobodná vůle jsou soustavně zadupávány do země, až se z ní stane šílející troska, která však ve svém šílenství prokazuje možná víc rozumu než všichni ostatní dohromady.

Nové nastudování Hamleta je velmi komorní podívanou, která by se zajisté vyjímala i v kamenném divadle. Tvůrci si dobře poradili s plenérem a všemi možnými nežádoucími zvuky, které přicházejí, takže ve většině případů neruší ani diváka nevytrhují ze soustředění. K dokonalosti této inscenaci sice přeci jen špetička chybí, jedná se však o uspokojivou podívanou, která zaujme především skvělými hereckými výkony v čele s představitelem titulní role Jaroslavem Pleslem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama