Agnes Martin-Lugand - Šťastní lidé čtou a pijou kávu

9. července 2017 v 20:15 | C.ind.ere.lla |  Romantika
Další letní oddechovka a zároveň další ne úplně šťastně zvolená kniha. S napětím čekám, kdy se moje smůla na čtivo konečně zlomí.

Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2016
Počet stran: 224

Oficiální anotace: Dá se vyléčit zlomené srdce? Mladá Pařížanka Diane je přesvědčená, že šťastní lidé čtou a pijou kávu, a proto tak nazve svou kavárnu. Když však při automobilové nehodě zahyne její manžel i malá dcerka, Diane ztratí smysl života. Zcela se uzavře před světem a přestane se starat i o svou literární kavárnu. Nakonec se rozhodne odjet do Irska, které toužil navštívit její muž, a na jeho bouřlivém a drsném pobřeží dát do pořádku svůj život. Netuší, že tu potká muže, který rázem její život změní. Záhadný fotograf Edward, kolem nějž se dějí podivné věci, ji přiměje vrátit se do života.

Moje hodnocení: 68 %
Diane přišla při autonehodě o dceru i manžela a v jediném okamžiku se jí zhroutil život. Do té doby podnikavá, optimistická kavárnice se uzavírá sama do sebe, odmítá komunikovat s lidmi a utápí se v bezbřehém žalu. Jejími nejlepšími přáteli se stávají láhev vína a krabička cigaret a jediný, kdo se ji snaží vytáhnout ze dna zpátky na nohy, je její homosexuální přítel Félix.

Od tragické autohavárie uplynul už rok, ale Diane se chová, jako by k ní došlo včera. Žije v absolutní izolaci od světa a takřka hnije za živa ve svém neuklizeném, zanedbávaném bytě. Místo aby se snažila vzpamatovat, neustále se utápí v žalu a vlastních bolestných vzpomínkách. Dokonce ignoruje výročí úmrtí svých nejdražších a odmítá se za nimi vydat na hřbitov. Jako by skutečnost, že nenaštíví jejich hroby znamenala, že nejsou mrtví. Takhle žít se ale nedá věčně. A dojde to naštěstí i hlavní hrdince.
Z náhlého impulsu se Diane rozhodne odjet do Irska - na věčně zelený ostrov s vytrvalým deštěm, větrem a mlhami, kam se vždycky toužil podívat její zesnulý manžel. Objeví místo takřka na konci světa, kde není nic než jedna hospoda a jeden obchod, nasedne do letadla a vyrazí vstříc novým dobrodružstvím. Po příjezdu to sice vypadá, že upadne zpět do svého pařížského stereotypu, sebelítostná sebelikvidace však Diane přejde ve chvíli, kdy se seznámí se svým krajně nepříjemným sousedem Edwardem. Diane pekelně rozčiluje, ještě víc je však zvědavá na to, co se pod jeho drsným zevnějškem skrývá. Možná je načase opustit bezpečnou ulitu vzpomínek a vrátit se zpátky do života...

Diane je krajně iritující hrdinka, kterou sice potkaly strašné věci, ale s jejím způsobem řešení problémů lze přesto jen těžko souhlasit. Ačkoliv se jedná o dospělou ženu, chová se jako trucovité dítě, kterému někdo odmítl dát oblíbenou sladkost. V Dianině pojetí je celý svět zlý a ona je chuděrka, které pořád někdo ubližuje. Přijmout zodpovědnost za vlastní činy je pro ni úkol takřka nadlidský. Proč se taky namáhat, když může dál vesele ignorovat všechny problémy? Po většinu knihy se proto zdá, že Diane se ani tak nepotřebuje dostat z deprese způsobené smrtí blízkých, jako spíše dospět a převzít zodpovědnost za vlastní chování.
Hlavním mužským protagonistou je Edward, irský fotograf žijící osamoceně v domku na konci světa, který s lidmi nevychází a drží si od nich odstup. Jedinou živou duší, již snese, je proto jeho pes, kterého si přivezl z útulku. Diane ho vytáčí od první chvíle, co se objevila a nuto podotknout, že averze je vzájemná. Oba dva toho před sebou příliš mnoho skrývají, takže jakákoliv dohoda se zdá nemožná. I když... možná stačí jen trocha dobré vůle, aby k sobě ti dva našli cestu.

Román působí po většinu času velmi uspěchaně. Asi nejvěrohodnější je první část popisující Dianin život v Paříži a její příjezd do Irska. Pak to však začne jít rychle z kopce. Děj se řítí vpřed zběsilým tempem a vztahy mezi hrdiny se vyvíjí tak rychle a nelogicky, že čtenář ani nestačí zaznamenat, kdy k jaké změně došlo.
Rychlost příběhu je ještě umocněna použitím ich-formy, spoustou krátkých vět a dialogů, které velmi často sklouzávají k povrchnímu plkání bez zvláštní výpovědní hodnoty a v knize jsou zřejmě obsaženy jen proto, aby zaplnily prázdný prostor. Na románu je hodně znát, že jej autorka nejprve publikovala elektronicky na internetu, protože některé pasáže působí jako spíchnuté horkou jehlou, de facto jen vyplnily prostor mezi dvěma důležitými situacemi. V důsledku toho začátek a konec působí solidním dojmem, prostředek je však spousta splašených, těžko uvěřitelných zvratů, mezi nimiž se nazdařbůh proplétají hlavní hrdinové.

Šťastní lidé čtou a pijou kávu je velmi čtivou oddechovou jednohubkou na léto. Řada věcí je v románu nedotažená, chaotická či uspěchaná, což uměnšuje požitek z četby, není to však úplná katastrofa. Pokud tedy hledáte něco nenáročného, u čeho nebudete muset příliš přemýšlet, tato kniha není špatnou volbou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama