Pýcha a předsudek

30. března 2017 v 9:54 | C.ind.ere.lla |  Vášeň jménem DIVADLO
V tomhle týdnu se mi sešlo extrémní množství divadla. Což mi nijak zvlášť nevadí, je to fajn relax, jen zabírá trochu moc času. Dneska tedy další divadelní pozvánka a ještě jedna na vás čeká v brzké budoucnosti.


Autor: Jane Austenová
Překlad: Eva Kondrysová
Dramatizace: Daniel Špinar

Premiéra: 24. 11. 2016
Uvádění: Národní divadlo

Režie: Daniel Špinar


Obsazení
Bennetová - Lucie Juřičková
Jane - Jana Stryková
Elizabeth - Magdalena Borová
Mary - Lucie Valenová
Kitty - Denisa Barešová
Lydia - Jindřiška Dudziaková
Lady Catherine - Iva Janžurová
Reynoldsová - Jana Preissová
Gardinerová - Eva Salzmannová
Charlotta - Marie Štípková
Carolyne - Kateřina Winterová
Anna, Georgiana - Anna Peřinová
Bennet - David Prachař
Darcy - Pavel Batěk
Bingley - Jiří Suchý z Tábora
Collins - Filip Rajmont
Wickham - Patrik Děrgel
Fitzwilliam - Matyáš Řezníček

Délka představení: 2 h 45

Přestože Jane Austenová patří ke světově nejčtenějším autorkám, dramatizace jejích děl se na českých jevištích objevují spíše výjimečně. V Národním divadle se objevuje vůbec poprvé, přičemž uvedení se v původní úpravě Daniela Špinara dočkal její nejslavnější román - Pýcha a předsudek.

Ke Špinarovu režijnímu rukopisu patří škrtat, a to hodně. Výjimku v tom netvoří ani jeho nejnovější inscenace, která je okleštěna na nezbytné minimum. Příběh je seškrtán z hlediska postav (byť minimálně) i z hlediska děje. Jednotlivé zápletky jsou výrazně zjednodušeny a akce v sebe volně přecházejí bez zbytečných prodlev. Inscenace díky tomu nabírá svižné tempo, aniž by vynechala jakoukoliv podstatnou románovou zápletku, přesto se skalní milovník Austenové může cítit poněkud ochuzen.

Základní příběh této slavné klasiky zná snad každý. Vždyť už se dočkal celé řady parafrází. Bennetovi mají pět dcer, které pochopitelně touží výhodně vyvdat. To ovšem není zas tak snadný úkol, když jediné, co dělá tyto dívky atraktivní na sňatkovém trhu, je jejich vzhled a duševní kvality. Nemají věno, a proto je pro ně otázkou života a smrti najít si co nejlepší partii. Příležitost se naskytne, když se na sousední panství přistěhuje mladý, svobodný a navíc i bohatý pan Bingley. A není sám. Doprovází jej ještě bohatší a neméně pohledný přítel Darcy. A dva nezadaní mladíci v blízkosti vdavekchtivých slečen, to může být docela zábava.
Austenová svůj román pojímá stejnou měrou jako romantický příběh o hledání ideálního partnera i jako ostrou společenskou kritiku dobových poměrů. Právě tuto druhou rovinu, tedy Austenové sžíravý a místy dokonce krutě ironický humor, si Špinar zvolil jako východisko pro svou dramatizaci. Romantická linka je u něj sice přítomna, ale výrazně upozaděna ve prospěch ironického náhledu na lidstvo, který občas sklouzává téměř k frašce. V některých pasážích se zdá, že si tvůrce dělá legraci nejen ze společenských nešvarů, ale i z lásky samotné a nebere ji příliš vážně.

Celá inscenace je nesmírně pohyblivá, v některých momentech snad až příliš. Jednotlivé postavy neustále přebíhají z jedné strany jeviště na druhou, přelézají nábytek, skáčou do orchestřiště a zase z něj vylézají... Pokud se přeci jen na chvíli zastaví, je to okamžik spíše sváteční, ale o to působivější. Ne nadarmo patří k nejsilnějším momentům představení hádka Darcyho s Elizabeth a jeho následný vysvětlující dopis v samotném závěru první půle. Její úplný konec je možná až moc prvoplánový a předvídatelný, ale vyznění celého výstupu nijak neshazuje.
K vydařeným patří rovněž všechny plesové scény, kde na sebe jednotlivé postavy upoutávají pozornost v dialozích. Choreografie je dostatečně snadná, aby ji bez potíží zvládli všichni a hercům se navíc daří dobře sladit, takže působí synchronizovaně. Jednotlivé situace, které tanec narušují, perfektně zapadají do celkové uvolněné atmosféry plesu.

Špinar pojímá postavy do jisté míry schematicky. Inscenace neposkytuje dostatek prostoru pro to, aby se jednotlivé charaktery mohly nějak výrazněji rozvinout a proměnit. O jakési psychologii se dá mluvit u Elizabeth, snad i u Darcyho, zbytek jsou však až karikované figurky. Režie většinu postav charakterizuje nejen prostřednictvím textu, ale rovněž nějakým detailem vykreslujícím jejich povahu. Kupříkladu pan Bennet má vždy a všude (dokonce i na plese) nos zabořený do knihy, paní Bennetová neustále teatrálně zdvíhá ruce k nebi, Mary si přes hlavu přehazuje šátek a obě mladší dcery kvičí a honí se sem a tam.
Herecké výkony jsou vesměs vyrovnané, svůj díl divácké pozornosti si dokáže vybojovat každý z aktérů na jevišti. Potenciál zaujmout však mají možná trochu paradoxně spíše vedlejší, než hlavní postavy. Velmi výrazná je Kateřina Winterová v roli Carolyne Bingleyové, která je v jejím pojetí dokonale snobská panička s neomylnou vírou ve vlastní důležitost, což se promítá na jejím způsobu chůze, který je až kočičí, i přezíravém tónu hlasu. Podobně zajímavé je pojetí pana Bingleyho, jemuž Jiří Suchý z Tábora vtiskuje mladickou lehkovážnost a poddajnost, která však působí velmi sympaticky. Darcy Pavla Baťka je k němu v ostrém protikladu. Zatímco Bingley se neustále na všechny usmívá, Darcy se spíše mračí. Přechází po jevišti jako černý pavouk, který se snaží ukrýt před světem a uchyluje se proto k soustavnému skládání papírových loděk.
Výbornou kontrastní dvojicí jsou rovněž manželé Bennetovi. David Prachař jako absolutní flegmatik, jehož nic nemůže rozházet a u nějž se rozčílení projevuje nešetrným zacházením s jinak opečovávanými knihami. Lucie Juřičková coby příšerná hysterka, jež všechno naplno prožívá a ódy na její nervy se stávají předmětem parodie jejích vlastních dcer. Z pěti děvčat Bennetových je paradoxně nejzapamatovatelnější Mary (Lucie Valenová), která za celou dobu pronese jedinou větu a jinak se schovává za velký pléd.

Špinarova Pýcha a předsudek je silně fraškovitou kritikou naší společnosti. Inscenace se nese v duchu Jane Austenové, ovšem jako by si z ní vytáhla jenom část toho, proč ji mají čtenář dodnes rádi. Chtělo by to trochu ubrat na ironii a více se soustředit na charakteristiku postav, které bohužel zůstávají lehce povrchní. Jedná se o zábavnou podívanou s příjemným vizuálním zpracováním, která však místy zesměšňuje a ironizuje trochu moc a fraškovitost přehání. Velmi úsporná dramatizace navíc vesměs připravuje postavy o jejich hloubku a ponechává pouze směšné figurky bez pořádné psychologie. Milovníci Jane Austenové si v inscenaci typické rysy této britské autorky najdou a jistě budou spokojeni, ale přesto si nejspíš neodpustí povzdech, že Austenová může nabídnout ještě o trochu víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama