Audience u královny

29. března 2017 v 17:33 | C.ind.ere.lla |  Vášeň jménem DIVADLO
Posledních čtrnáct dní je pro mě poměrně náročných a časově jsem na tom dost špatně. Člověk se pořád pokouší stihnout toho co nejvíc, ale ve výsledku se mu to stejně nikdy nepovede na sto procent. Četbu teď trochu šidím, ale aspoň vás můžu pozvat do divadla. :)


Autor: Peter Morgan
Překlad: Zuzana Josková

Premiéra: 19. 3. 2015
Uvádění: Stavovské divadlo

Režie: Alice Nellis


Osazení
Královna Alžběta II. 25 - 86 let - Iva Janžurová
Mladá Alžběta - Anna Mercedes Čtvrtníčková
Komorník - Jan Hartl
John Major - Igor Orozovič
Winston Churchill - Václav Postránecký
Harold Wilson - Igor Bareš
Gordon Brown - David Matásek
Anthony Eden - František Němec
Margaret Thatcherová - Taťjana Medvecká
David Cameron - Martin Pechlát
James Callaghan - Milan Stehlík
Bobo MacDonaldová - Lucie Juřičková
Alžbětina komorná - Zuzana Čapková
Další role - Jiří Souček, Ondřej Lechnýř

Délka představení: 3 h

Británie je konzervativní země hrdá na své tradice a proto některé z nich přežívají dlouhá léta. Ta, jíž se nechal inspirovat Peter Morgan, vznikla již v 18. století na dvoře nově nastoupivší hannoverské dynastie. Spolu s posilováním moci parlamentu začal narůstat vliv prvních ministrů a panovník pociťoval potřebu být informován o jejich jednotlivých krocích. Zrodila se proto tradice pravidelných setkání, při nichž premiér stručně shrne uběhlé dění v zemi, král jej vyslechne a následně s ním prodiskutuje další kroky. A i když třeba nesouhlasí, nesluší se, aby se proti rozhodnutí svého prvního ministra postavil.
Audience u panovníka mají svoje pravidla, která jsou relativně pevně daná, ovšem ne neměnná. Každý vládnoucí monarcha si je může uzpůsobit k obrazu svému, jedno se však nikdy nezmění. To, co se řekne v přijímacím salónku, tam taky zůstane. Veškeré rozhovory mezi králem a premiérem jsou přísně důvěrné, jejích obsah se nevynáší na veřejnost. Vzhledem k tomu je obsah hry ryzí fabulací, která je však podložená historickými fakty.

Alžběta II. nastoupila na trůn v pouhých pětadvaceti letech a od té doby na něm překonává všechny krize, s nimiž se v druhé polovině 20. století musela Británie potýkat. A zatímco královna je stálicí, jejíž pozice zůstává neochvějně pevná, ministerští předsedové si podávají dveře Downing Street. Do této chvíle jich královna zažila třináct, ve hře je však zobrazeno pouze osm z nich. Každý trochu jiný a směřující svou zemi jinam, ale každý naplno oddaný svému úkolu připravit pro Británii co nejlepší budoucnost. Autor jejich pomocí demonstruje jednotlivé životní etapy panovnice, rozhodně se však nejedná o dokumentární chronologii. Jednotlivé výstupy s ministry na sebe navazují spíše tematicky, než časově. Skáče se z devadesátých let do padesátých a zpět, aniž by tím byla narušena celistvost hry. Naopak se podtrhuje hlavní téma, což je stálost, snad až zkostnatělost instituce monarchie tváří v tvář neustávajícím změnám ve zbytku světa.

Hra by se dala označit jako konverzační komedie. Jednotlivé slovní výměny jsou často založeny na nadsázce a suchém britském humoru, který však velmi dobře rezonuje i v našich geografických podmínkách. Přestože dialogy jsou kompletně vyfabulované, vychází autor z historického dění a umně jej do nich zapojuje. Každý z ministrů je tak představen prostřednictvím nějaké krize s níž se on a královská rodina musí potýkat. V řadě momentů však do rozhovorů pronikají silně osobní témata až důvěrného charakteru. Jako by proti sobě neseděli královna a její první ministr, ale dva přátelé rozebírající rodinné problémy. Právě kontrast mezi politikou a soukromím, mezi nimiž je pro tak vysoce postavené osoby velmi úzká hranice, dodává hře zajímavé napětí.

Přestože inscenace je velmi statická, jednotliví protagonisté hlavně sedí, tato jednotvárnost nenudí. Ve chvíli, kdy se zdá, že toho sezení je už přeci jenom moc, přijde oživení v podobě přecházení po místnosti nebo příchodu nové osoby. Statičnost navíc napomáhá s budováním sváteční atmosféry a pravidelnosti, v níž je však skryta výjimečnost. Postavení žádného z protagonistů není snadné, pro královnu je však nejtěžší. Na rozdíl od svých premiérů totiž nepracuje na volební období a nemůže odejít do důchodu. A tak zatímco před ní defilují jednotliví ministerští předsedové, již přijdou a zase odejdou, ona se nechává unášet vzpomínkami a za doprovodu slavné písně Que sera, sera si projektuje své dávné já.

Titulní roli královny Alžběty II. ztvárňuje Iva Janžurová a to velmi přesvědčivým způsobem. Role jí předepisuje rozmanité životní etapy a to v poměrně širokém rozsahu - od královniných pětadvaceti do šestaosmdesáti. Její přesný věk není až na výjimky zmíněn a dá se pouze odhadovat na základě konkrétního premiéra, jehož hostí, a převleků, především tedy barvy paruky. Janžurová brilantně zvládá roli mladinké královničky, která sotva nastoupila na trůn a má spoustu energie měnit svět, stejně jako zestárlou dámu, jež je ve své funkci už dlouho, ale přesto na život nerezignovala. Rozdílné věky se projevují i v herecké akci, především v gestech a pohybech, které se postupem času zpomalují a zvláčňují, byť neztrácejí energii. Janžurová navrch dodává své královně charisma, jež ji proměňuje ve skutečnou královnu zjednávající si respekt za každé situace, která si však i přesto může občas připadat trochu ztracená.
Mezi premiéry, které Morgan do své hry zařadil, je celá řada různých typů, které spolu občas natolik ostře kontrastují, že je až neuvěřitelné, že mohli zastávat tutéž funkci. Diváci se postupně seznámí s Johnem Majorem (Igor Orozovič) neschopným i přes opakovaná varování ignorovat noviny a nestresovat se jimi; otcovsky bodrým Winstonem Churchillem (Václav Postránecký), jenž cítí potřebu svou mladičkou královnu vzdělávat; tak trochu buranským Haroldem Wilsonem (Igor Bareš), pro nějž je vrcholem kariéry vyfotit se se svou panovnicí; nervním Gordonem Brownem (David Matásek), který chvíli neposedí a neustále rázuje po místnosti; arogantním a o své pravdě přesvědčeným Anthony Edenem (František Němec), který by královnu rád považoval za hlupačku; semetrikou Margaret Thatcherovou (Taťjana Medvecká), jež neustále cítí potřebu soutěžit s královnou, kdo je víc; poměrně žoviálním, ovšem královské rodině zcela oddaným Davidem Cameronem (Martin Pechlát) a víceméně zapomenutým Jamesem Callaghanem (Milan Stehlík). Každý z nich je zcela specifický a královna by nikomu z nich neměla dávat přednost, ale zkuste se ubránit sympatiím či nesympatiím, když stojíte tváří v tvář tolika rozdílným osobnostem.

Audience u královny je výborná, byť poměrně statická inscenace, v níž je hlavní důraz kladen na slovo. Právě úsporný pohyb po jevišti jí však dodává největší sílu a podtrhuje osobnosti všech zůčastněných. Královnin život v Morganově hře je mozaikou rozmanitých setkání s lidmi, kteří, ač její poddaní, měli větší moc než ona. I když... být královnou je víc, než jen nosit korunu. Mnohem, mnohem víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama