Z mrtvého domu

11. prosince 2016 v 22:56 | C.ind.ere.lla |  Vášeň jménem DIVADLO
Tak trochu povinná návštěva opery, kterou bych si za normálních okolností asi nevybrala, ale která mě ve výsledku docela mile překvapila. :)


Hudba a libreto: Leoš Janáček

Uvádění: Národní divadlo
Premiéra: 14. 5. 2015

Režie: Daniel Špinar
Hudební nastudování: Robert Jindra


Obsazení
Gorjančikov - František Zahradníček
Aljeja - Michal Bragagnolo
Luka Kuzmič - Štefan Margita
Skuratov - Josef Moravec
Šiškov - Pavol Remenár
Šapkin - Ondřej Šaling
Čekunov - Jiří Brückler
Veselý vězeň - Václav Lemberk
Malý vězeň - Pavel Švingr
Starý vězeň - Jan Markvart
Placmajor - Jevhen Šokalo
Stráž - Jiří Hruška
Kuchař - Karel Drábek
Poběhlice - Štěpán Eliáš
Akulka, tanečnice - Jana Vrána

Délka představení: 2 h 15

Hrát Janáčka není snadný úkol, ať pro komplikovanost jeho partitur či pro náročnou psychologii jednotlivých postav a upozaděný příběh. V Národním divadle se však s jeho poslední operou Z mrtvého domu popasovali na výbornou. Sehraný orchestr pod vedením Roberta Jindry, skvělí sólisté a ucelené režijní pojetí Daniela Špinara slibují nevšední zážitek.

Režie nebuduje příběh, což by ostatně v případě této Janáčkovy opery šlo poměrně těžko, ale spíše představuje soubor působivých scénických obrazů. Vizuální stránka hraje významnou roli v budování celkové atmosféry, protože souzní s hudbou a vhodně ji podtrhuje. Špinar se rozhodl postavit do kontrastu dva světy - omšelou, zanedbanou věznici, která je pro trestance každodenní realitou, a vznosný koncertní sál, který symbolizuje jejich touhu po lepším životě. Obě protikladné roviny však mají styčné body a vzájemně na sebe odkazují. Svět lesku a svět bídy jsou propojené, existují současně a ovlivňují se, protože jeden bez druhého nemohou vytvořit plnohodnotnou realitu.

První část opery, spojující dvě dějství, je zasazena do věznice. Špinar ji stylizoval jako omšelý koncertní sál, který už jen vzpomíná na svou někdejší slávu. Stěny jsou pomalovány graffiti, kdysi elegantní lampy svítí z posledních sil a na zemi leží poničené koncertní křídlo. Upadající vznešenost je ještě umocněna faktem, že nový vězeň přichází do věznice jako elegán ve fraku a přímo před očima diváků se převléká do modrého vězeňského mundúru. Z kdysi vlivného, dobře oblečeného muže se tak stává anonymní číslo v davu. Už prvními výstupy navíc Špinar buduje ryze mužský svět plný drsných narážek, bojů o pozornost a vůdčí postavení i nenaplněných sexuálních choutek. Svět, v němž ženy nemají místo, leda snad jako obscénní parodie během divadla na divadle.
Po přestávce dochází k výrazné proměně prostředí, protože zdemolovaná koncertní síň opět získá svůj lesk, klavír stojí neporušen v jejím středu a všichni vězni jsou ve fracích. Vzhledem k libretu je možné tento výjev považovat za jakési delirické snění umírajícího Aljeji, který v horečce vidí výrazně zidealizovanou verzi reality. Tento výklad podporují i jako klauni namaskovaní vězeňští dozorci, kteří přichází osvobodit Gorjančikova a tanečnice v rudých šatech, jen tak mimochodem jediný ženský element celé inscenace, která se objeví na jevišti jako vzpomínka na dávnou lásku a výrazovým tancem znázorňuje utrpení nenaplněných milostných citů.

Špinar se nesnaží zachytit ani tak vnější realitu, jako spíš složitá vnitřní hnutí jednotlivých postav. Pro každou volí trochu jiný inscenační klíč, ale přesto spolu všechny navzájem souzní. Díky tomuto pojetí navíc i podtrhuje svou vizi ryze mužského světa, kde vedle sebe existuje řada rozličných typů - komik toužící po pozornosti, rozený vůdce zjednávající si respekt už jen svým postojem, elegán držící se stranou davu… Výrazné individuality jsou vždy poněkud odstrčené a stranou hlavního dění, čímž se však poukazuje právě na jejich jedinečnost. Nejvíce to je vidět během divadelního představení, vlastně divadla na divadle, kterým vězni oslavují svátek. Zatímco uprostřed jeviště poskakuje skupinka mimů, pitvoří se a předvádí všemožné oplzlosti, čemuž všichni vězni přihlížejí, dvě výrazné postavy - Luka Kuzmič a Gorjančikov - stojí na opačných stranách jeviště a představení spoluvězňů není v centru jejich pozornosti. Gorjančikov si vyměňuje úsměvy s Aljejou, čemuž Luka Kuzmič nenávistně přihlíží a notně se posilňuje alkoholem. Špinar zde staví do kontrastu přirozeného vůdce skupiny vězňů, který však pozvolna podléhá démonu alkoholu a tím destruuje svoji osobnost, s odtažitým charismatickým mužem, jenž si dokáže získat respekt i pozornost. Nutno podotknout, že jak Luka Kuzmič Štefana Margity, tak Gorjančikov Františka Zahradníčka jsou pěvecky suverénní a herecky přesní, díky čemuž jejich tiché soupeření vyznívá s plnou silou.


Nastudování opery Z mrtvého domu v Národním divadle přináší nový originální pohled. Špinar podtrhuje hudební stránku korespondujícím vizuálním provedením a ukazuje divákům řadu působivých jevištních obrazů. Vyzdvihnout si zaslouží rovněž velmi profesionální hudební nastudování a precisní výkony sólistů i sboru. Kombinace všech těchto faktorů dělá z opery Z mrtvého domu inscenaci, kterou stojí za to navštívit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama