La Cenerentola (Popelka)

9. listopadu 2016 v 22:47 | C.ind.ere.lla |  Vášeň jménem DIVADLO
Na opery moc často nechodím. Ne, že bych je neměla ráda, to mám a moc. Jen je to přece jen poněkud luxusní záležitost, kterou si ne vždy můžu dovolit. Ale nějaká ta operní recenze se tu přeci jenom čas od času objeví. :)


Hudba: Gioacchino Rossini
Libreto: Jacopo Ferretti

Uvádění: Stavovské divadlo
Premiéra: 21. ledna 2016

Režie: Enikö Eszenyi
Hudební nastudování: Jan Kučera


Obsazení
Angelina (Popelka) - Michaela Kapustová
Don Ramiro - Martin Šrejma
Dandini - Jiří Brückler
Don Magnifico - František Zahradníček
Clorinda - Marie Fajtová
Tisbe - Dorothea Spilger
Alidoro - Ivo Hrachovec

Délka představení: 3 h 15

Rossiniho La Cenerentola neboli Popelka se volně inspiruje klasickou pohádkou o chudé dívce, která našla štěstí. Poměrně banální příběh se na jevišti Stavovského divadla představuje v osobitém pojetí maďarské režisérky Enikö Eszenyi a láká diváky na překrásnou hudbu i neotřelé jevištní zpracování, které bohužel tak úplně nevyšlo.

Režisérka vytvořila bizarní podívanou balancující a často spíš přepadávající přes hranu kýče, v níž zesměšňuje vznešenost, kterou si s operou obvykle spojujeme. Její stylizace místy dosahuje až za hranice laciného humoru a nevkusu, navíc se zdá, že schází jakákoliv ucelená koncepce. Na jevišti se totiž vedle sebe ukazují narážky na rozmanitá kulturní prostředí i sociální skupiny, takže člověk během tří hodin obletí dokola svět i společenskou pyramidu.
Tvůrci jako by se pokoušeli do inscenace vměstnat co nejvíce rozličných kulturních odkazů, které však společně nefungují a vytvářejí velmi bizarní směsici matoucích vjemů. Ukažme si příklad. Don Magnifico ochutnává francouzské víno se skupinkou mužů oblečených jako irští leprikóni nebo se cpe japonským suši, Popelka se vynoří z americké limuzíny oblečená jako ruská carevna a do toho český noční hlídač předvádí rádoby vtipný výstup se žebříkem a kontroluje požární čidlo. Divák je přinejmenším zmaten a uvažuje, co chtěli tvůrci vlastně sdělit. Místy probleskuje kritika konzumentarismu a bezskrupulní snahy vyšplhat se vzhůru po společenském žebříčku, musíte však hodně hledat.

Děj je zasazen do současnosti, kterou však nelze blíže určit. Místo království tady máme velké město plné mrakodrapů a výrazné sociální stratifikace. Na jedné straně stojí podivné ghetto tvořené přístavními kontejnery na převoz zboží, na druhé luxusní střešní apartmá. Popelka s celou svou rodinou žije v jednom z plechových kontejnerů, který plní funkce celého rodinného domu a působí dost chaoticky a neuspořádaně. Do malého prostoru je vměstnána řada předmětů, které vyvolávají dojem, že zdejší obyvatelé si hrají na něco, co nejsou. V protikladu k tomu je luxusní rezidence prince, která má celou řadu prostorných místností vybavených minimalisticky, ale s náznakem vkusu. Tato dvě zcela odlišná prostředí se střetávají, čímž budují prostor pro řadu humorných scén. Bohužel velmi prvoplánových a laciných.

Svou roli hrají rovněž kostýmy, které jednotlivé postavy charakterizují a navíc napovídají, jaké vztahy mezi sebou mají. Popelčiny sestry nosí až na drobné detaily ty samé šaty, ovšem v odlišných barvách, čímž se poukazuje na jejich věčné soupeření vždy a ve všem. Princ se obléká do modré a Popelka je s ním sladěna, protože její kostým je šedavý, na světle spíše šedomodrý. Divákovi je tak od začátku jasné, že tihle dva patří k sobě.

Režie není příliš nápaditá a místy působí dost bezradně. Na scéně se střídají relativně zajímavá čísla jako kupříkladu pozemní hokej nebo rozhovor na jezdících židlích s víceméně nudnými, statickými výstupy, kdy zpěváci pouze stojí v přední části jeviště a zpívají. Nejvíc obtěžující je to ve výstupech, které zahrnují všechny sólisty. Ti se jednoduše rozdělí do několika skupinek, postaví se těsně k orchestru a spustí svou árii. Kdyby v tu chvíli divák zavřel oči a pouze vnímal hudbu, vůbec o nic nepřijde.

Sólisté zpívají procítěně, což vynikne zejména v duetech či v árii Dona Ramira v druhém dějství, občas jsou však lehce utlumení. V některých pasážích vystupuje do popředí orchestr a zpěváky přehlušuje, takže je není slyšet ani jim pořádně rozumět.


Popelka ve Stavovském divadle je po hudební stránce velmi příjemným zážitkem, scénické provedení je však poněkud bizarní. Působí chaoticky, schází mu jednotná koncepce a velmi často sází na efekt a laciný humor, což je škoda. Romantický až sentimentální příběh se snaží prodrat na povrch, ale naráží na permanentní zesměšňování často dosti nevkusným způsobem. V tříhodinové podívané se tak divákovi nabízí absolutní kýč, který sice přímo neurazí, ale rozhodně nenadchne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama