Óm jako Oblomov

18. června 2016 v 15:10 | C.ind.ere.lla |  Vášeň jménem DIVADLO
Konec divadelní sezóny se blíží, což znamená, že divadla premiérují poslední kousky a zbývá už jen pár představení, než vypuknou divadelní prázdniny. To znamená, že i já se se svými pozvánkami do divadla na dva měsíce odmlčím, ale předtím nesmím zapomenout na poslední dvě inscenace, které jsem v červnu viděla. Dnes recenze na první z nich.


Autor: I. A. Gončarov
Překlad: Prokop Voskovec
Dramatizace: Martin Františák

Premiéra: 10. června
Uvádění: Divadlo Na Zábradlí

Režie: Jan Frič


Obsazení
Oblomov - Jiří Vyorálek
Štolc - Ivan Lupták
Zachar - Leoš Noha
Agafja - Magdaléna Sidonová
Taranťjev - Petr Čtvrtníček
Maminka - Natália Drabiščáková
Oblomov 2, Hlas - Jiří Ornest
Olga - Johana Matoušková
Matvejevič, Volkov, Pěnkin, Suďbinskij - Petr Vančura
Malý Andrej - Ivan Voříšek

Délka představení: 2 h 50

Ruská klasika na divadle poslední dobou letí. Gončarovův rozsáhlý román o fenoménu zbytečného člověka si vzala na paškál už druhá pražská divadelní scéna v jedné sezóně. Po Divadle v Dlouhé představují příběh věčného lenocha neschopného se svým životem něco udělat v divadle Na Zábradlí.

Divadlo Na Zábradlí se rozhodlo ukončit sezónu dramatizací ruské klasiky, která je svým námětem stále aktuální. Výsledná inscenace je však poněkud bizarní směsicí rozličných výstupů, jež vyvolávají u diváků stejnou měrou smích jako údiv. Skoro to působí, že se tvůrci rozhodli nebrat příběh příliš vážně, ale udělat z něj nenáročnou komedii. Do jaké míry to bylo šťastné řešení, musí už každý posoudit sám. Tvůrci nicméně už názvem přiznávají, že nepůjde ani tak o klasickou inscenaci jako spíše o jakousi variaci na Oblomova, byť všechny zásadní momenty příběhu jsou v ní obsaženy.

Scéna se v průběhu představení několikrát promění. Od umolousaného bytu lenošivého rockera, přes prostorný byt Olgy až k jakési malebné horské scenérii. Každé z prostředí evokuje něco jiného a v souladu s tím se s ním také pracuje. Zřejmě nejzajímavější je druhá polovina prvního jednání, kdy se Oblomov ocitá u Olgy v bytě. Scéna je v tu chvíli téměř prázdná a její zadní část je tvořena zrcadlem odrážejícím jak jeviště, tak aktéry. Vzniká tak dojem zdvojení a zrcadlení. Olga a Oblomov se zrcadlí v sobě navzájem i v okolním prostředí a jejich život nabírá nový směr. Zároveň však jsou pořád těmi stejnými lidmi, jimiž byli před svým seznámením. Jejich společné výstupy patří k těm nejsilnějším a herecky nejzajímavějším.

Hlavní hrdina Oblomov ztvárněný Jiřím Vyorálkem prodělá poměrně razantní vývoj. Od lenošného, zandbaného a v křesle rozvaleného člověka bez budoucnosti, přes trochu třeštícího zamilovaného blázna až po meditujícího muže, který našel svůj klid. Vyorálek zvládá všechny tyto polohy velmi přesvědčivě a to všetně přechodů mezi nimi. V úvodu tu mámě lenocha v zašlé teplákové soupravě s každou botou jinou, který se celé dny baví tím, že podřimuje v křesle a poslouchá staré rockové kousky. Společnost mu dělá jenom jeho sluha Zachar v podání Leoše Nohy, který se téměř po celou dobu představení promenuje po jevišti jenom ve spodním prádle a chová se jako věrný psík, jenž vždycky přiběhne na páníčkovo zavolání. Má poněkud tupý výraz a pomalu chápe, ale to neznamená, že by nechtěl být svému pánovi k službám. Oblomovovi slouží za cíl zlých vtipů, jejichž význam však Zacharovi nedochází.
Poklidnou atmosféru Oblomovova domova čas od času někdo naruší. Nejprve je to Štolc (Ivan Lupták), který se ho snaží dostat ven z bytu, následně Taranťjev (Petr Čtvrtníček), jenž touží především po jeho penězích a v neposlední řadě Petr Vančura v rolích různých členů společnosti, který se vždycky přiřítí, trochu potřeštěně se proběhne po bytě, předvede pár piruet a zase zmizí.
Z ženských postav je rozhodně nejzajímavější Olga Johany Matouškové, která na první pohled působí jako emancipovaná žena, jež muže k životu nepotřebuje, je to však jen chladná maska, kterou nedokáže v Oblomovově přítomnosti udržet. Je k němu přitahována jako magnet, i když se tomu sama brání a jejich klíčící vztah působí jako jediné možné vyústění vzájemné přitažlivosti. Oba dva jsou ze svých citů zmatení a snaží se od nich utéct, ale tak úplně se jim to nedaří. Nakonec je to Oblomov, kdo jejich pouta zpřetrhá.

Závěr hry diváky přenáší do jakési až buddhistické svatyně, kde Oblomov tráví čas meditacemi a nalézáním vniřního klidu. Zdá se jako člověk, který objevil, co celý život hledal, je se svým údělem spokojený a nic víc nepotřebuje. Z inscenace tak vyznívá trochu hořké, ale zásadní poselství - nechte mě žít můj život tak, jak mi vyhovuje, a nechtějte mě měnit.
Inscenace divadla Na Zábradlí je výpovědí o naší době a lidech, kteří se raději utíkají k falešným modlám, než by žili svůj život naplno. Často netuší, co vlastně hledají a co by je mohlo naplnit, a promarní svůj život nekonečným plánováním věcí, které nikdy neuskuteční. Zároveň však je to i ukázka toho, že člověk dokáže najít skutečné štěstí jen sám v sobě a své přirozenosti. Tak proč se snažit jej násilně změnit?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Julie Françoise Julie Françoise | Web | 15. července 2016 v 20:58 | Reagovat

Máme v něčem podobné dojmy... Místy jsem se dusila smíchy, místy jsem netušila, která bije... Jen ten konec jsem moc nepobrala, snad i proto, že jsem byla natolik pohlcená tou romancí s Olgou, že jsem se pak nedokázala soustředit na nic jiného. Ovšem co se týče Zachara-Nohy, patří k lidem, u kterých by chození v trenkách mělo být trestné :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama