Jak se chystá premiéra

26. května 2015 v 23:29 | C.ind.ere.lla |  Vášeň jménem DIVADLO
Už dlouho tady nebyl žádný vykecávací článek, takže je načase to napravit. Uvažovala jsem, co by tak pro vás mohlo být zajímavé, protože můj život se momentálně změnil v jeden velký zvrhlý kolotoč učení, učení a ještě jednou učení. Mám před sebou dvoje přijímací zkoušky, k tomu dvoje státnice, pořád mám pocit, že nic neumím, nic nestíhám, jsem vyčerpaná, otrávená... No, kdybych si chtěla stěžovat, vydalo by to na samostatný článek. Ovšem to já nechci, takže vám radši přiblížím jednu z těch příjemnějších stránek mého studentského života - brigádu.
Chápu, že to asi zní strašně zvláštně, většina studentů do práce nechodí a když už, je to spíš nutné zlo, než zábava, nicméně já mám svou práci vážně ráda. Jak už mnozí z vás zřejmě pochopily z několika divadelních recenzí, které se tady na blogu objevily, dělám uvaděčku v pražském divadle ABC. Není to nic, z čeho byste zbohatli. Popravdě, ta práce je strašně špatně placená. Nicméně já ji stejně miluju, protože je to pro mě šance dýchat divadelní vzduch a nasávat plnými doušky atmosféru. A to ani ani nemluvím o všech těch představeních, která můžu zadarmo vidět. :) Ale dost, radši zpět k tomu, o čem má tenhle článek být. Zákulisí premiéry.



Řekněme si to upřímně, premiéra je jeden velký stres. Nejen pro herce, kteří se předem děsí toho, co všechno se může stát, ale taky pro uvaděče, kteří toho musí spoustu zařídit. Protože pokud si má divák představení náležitě užít, divadelní personál nemůže jen stát a krásně se na něj usmívat. Právě naopak. Musí toho spoustu oběhat, zařídit, připravit... Ale pěkně popořádku.
Premiéra Romula Velikého pro mě začala už ve tři hodiny odpoledne. Tedy celé čtyři hodiny před oficiálním začátkem představení. Každá premiéra je totiž následována rautem a ten musí někdo připravit. Samozřejmě záleží na tom, co všechno se chystá, ale obvykle to jsou nějaké obložené mísy, což znamená především spostu mytí a krájení. Tentokrát jsme připravovali ruská vejce (tematicky, Romulus totiž chová slepice), zeleninové a ovocné talíře. Naplnit přes čtyři sta skleniček bramborovým salátem a náležitě je ozdobit je tedy skutečně zážitek. A aby toho nebylo málo, v igelitových pytlících, vaničkách a přepravkách čekalo několik kilo ovoce a zeleniny, kterou musel někdo umýt, roztřídit, naporcovat... Ano, hádáte správně, tahle práce připadla mně. V případě vaniek s jahodami to ještě šlo. Hroznové víno opadávající ze štopek sice trochu rozčilovalo, ale dalo se to přežít. Ovšem takové ředkvičky, které nestačí jen tak lehce ošplíchnout, už jsou na skřípání zubů. Měla jsem neskutečně zmrzlé ruce, protože teplá voda u nás v divadle je pojem ze říše science fiction. Dozdobeno a naaranžováno bylo zrhuba v pět hodin. Bolely mě záda, ruce, krk... a to přede mnou byla ještě celá večerní směna.
Protože ta masa jídla, kterou jsme připravili, by rozhodně nemohla stačit, byly objednány ještě bagety, které jsme museli dojít vyzvednout. Osm krabic napěchovaných až po okraj se docela pronese. A to to máme jenom přes ulici. Ke spokojenosti produkční pak už chyběly pouze pizzy a řízečky, nicméně ty měly dorazit až v průběhu večera, aby je diváci dostali dostatečně teplé.
V půl šesté byl nástup na směnu, to znamenalo, že se sešli všichni uvaděči, kteří v našem divadle pracují, aby si rozdělili funkce. Někdo skončil na šatně, jiný se měl starat o květiny a dárky pro herce, dalšímu byl svěřen prodej dárkových předmětů. Největší množství lidí nicméně skončilo na balkóně, kde se po představení konal raut.
Úderem šesté večerní se divadlo otevřelo prvním nedočkavým divákům. Pochopitelně, že se nikdo neobjevil až skoro do půl sedmé. Potom ale začali proudit obvyklé premiérové davy, o něž bylo zapotřebí se postarat. Prací uvaděče je víceméně stát a být k dispozici komukoliv, kdo to zrovna potřebuje. A aby si u toho nepřipadal jako pitomec, většinou mu někdo vrazí do ruky hrst programů, které má prodávat. Někdy je v tom úspěšnější, někdy méně. Jsou představení, na kterých se diváci o programy málem poperou (třeba V + W Revue), a pak taková, kde o ně nikdo nestojí. Na premiéře se ale vždycky najde pár dobrých duší, kteří vám požadovanou sumu dají, aby se mohly pokochat fotografiemi, obsazením a chytrým textem paní dramaturgyně.
Protože premiéry nikdy nezačínají včas, ani ta naše nemohla být výjimkou. Naštěstí bylo zpoždění pouhých pět minut. Jakmile se zavřely dveře do sálu, odstartovala další fáze příprav rautu. Ta v podstatě spočívala v tom, že pár nešťastníků mělo za úkol nanosit na balkón spostu nádobí, vyrovnat do pečlivých řad skleničky na víno a kelímky na vodu, naaranžovat ubrousky a hlavně proboha nic nerozbít. Protože Romulus je poměrně krátký, náš čas byl dost omezený.
O přestávce jsme se opět vybavili programy a začali korzovat mezi diváky, abychom si mohli vyslechnout první reakce a případně ještě někomu něco prodat. Po povinných dvaceti minutách přišlo na řadu zvonění, signál k zahánění lidí zpět na jejich místa. Znovu zavřít dveře a zahájit boj s časem, aby se to všechno stihlo. Nádobí se totiž muselo doplnit jídlem. A to znamenalo další spostu nošení, aranžování a komandování ze strany kolegů, kteří očividně neměli nic lepšího na práci. Mým úkolem bylo postarat se o pití. Skleničky, které jsem si předtím pečlivě vyrovnala, jsem tak musela naplnit bílým a červeným vínem a zbytek lahví schovat pod stůl, abych z nich mohla žíznivým divákům dolévat. Nicméně protože jenom alkohol nestačí a navíc ne každý chce pít, musela se připravit i voda. Úkol číslo jedna zněl sehnat někde džbánky. Tam, kde měly být, totiž zcela zjevně chyběly a ani druhá potenciální lokalita jimi nedisponovala. Naštěstí ochotně vypomohla kavárna a my měli do čeho napustit vodu. Na efekt a snad i trochu pro zlepšení chuti kohoutkové vody jsem do džbánků přihodili limetky. A řeknu vám, že nakrájet jakýkoliv citrus tupým nožem a přitom nepřijít o prsty, je skutečné umění.
Zatímco jsme se se ségrou staraly o pití, další kolegové nanosili jídlo a naaranžovali ho na stoly. Pak byla řada s občerstvením i pro nás. Produkční nám věnovala pár baget a nějakou tu pizzu, abychom jí při pobíhání kolem diváků neumřeli hlady. V rychlosti jsme doplnili energii a vrhli se na rozdělování dárků. Premiéra totiž znamená spoustu květin, lahví a dalších blbůstek pro herce. A to všechno jim musí na jeviště někdo odnést. Občas se strhne docela bitka o to, kdo komu vlastně půjde s dárkem. Pochopitelně máme každý nějaké své oblíbence, které preferujeme, ovšem někdy prostě nechcete s květinou jít proto, že nemáte ponětí, jak daný člověk vypadá a nechcete být na jevišti za idiota. Tentokrát však proběhla celkem rychlá domluva, každý pobral svůj příděl a šli jsme čekat za jeviště, abychom se na něm v ten správný okamžik vynořili a dárky předali.
Že taková děkovačka může být zábava, se ukázalo vzápětí. Všichni tak nějak máme zkušenosti s naším souborem, takže zhruba víme, co od herců čekat. Třeba od Michala Dlouhého neodejdete, aniž by vás aspoň čtyřkrát políbil. Ten sice v Romulovi nehraje, ale i tak bylo o zábavu postaráno. Všechno začalo tím, že herečka, které měl předávat dárky kolega, odešla z jeviště. Normálně by to asi ani tak nevadilo, nicméně na premiéře vycházíme v přesně stanoveném pořadí, abychom šli za sebou a květiny předali správným osobám. Kolega tak na jevišti způsobil menší kolizi, protože já a většina lidí za mnou jsme ho museli obejít. Dost nečekané zpestření. O další se postaral Aleš Procházka, kterému nesla dárky ségra. Tak nějak si nevšiml, kolik toho dostává a jednu taštičku s lahví pustil. Díky bohu to přežila bez úhony, ale ségra se v tu chvíli dost lekla, my ostatní, co jsme slyšeli ránu taky, a herci se tím královsky bavili. Proč jim tu chvíli zábavy nedopřát.
Jakmile byly dárky předány, následoval rychlý přesun k rautovým stanovištím. Protože to, co se po každé premiéře strhne, je naprostý masakr. Skoro to vypadá, že lidé celý den nejedí, aby si pak mohli dát večer pořádně do nosu. Pominu fakt, že někteří nemají ani tolik slušnosti, aby počkali, až skončí děkovačka a raději opustí sál s předstihem, jen aby na ně něco zbylo. Jakmile se totiž foyer zaplní, je to přetlačovaná, kdo s koho. Všichni se hrnou ke stolům, všichni chtějí dolít víno nebo vodu a pokrmy mizí málem rychlostí světla. Můj pokus doplnit prázdné stoly něčím dalším ztroskotal hned v úvodu. Jakmile jsem se totiž s plným tácem vynořila z prostorů produkce, obklopilo mě hejno dravců, kteří zvládli podnos vyprázdnit ještě dřív, než jsem došla k nejbližšímu stolu. Jak jde o jídlo, jsou lidi naprosto šílení.
Vzhledem k hladu diváků nicméně zmizel i ten poslední drobeček v rekordním čase. Jakmile nebylo co jíst, začali se diváci pomalu trousit k východu a prostory divadla opouštět. Bohužel naše směna ještě pořád nebyla u konce. Jen co za posledním večerním návštěvníkem zaklaply dveře, museli jsme všechno uklidit, umýt nádobí, stáhnout ze stolů ubrusy a odnosit je. Ty stoly jsme naštěstí stěhovat nemuseli. Už před jedenáctou bylo všechno hotovo a před námi ležela ta příjemnější část večera - oslavy.
Zatímco my jsme se dřeli na rautu, herci zapíjeli úspěšnou premiéru v dekadentce (prostor bezprostředně přiléhající k jevišti) a pak se přesunuli na klub. My se spolu se zbylým alkoholem uvelebili v dílně vedle skladu kulis a konečně si mohli trochu odpočinout. Kdo chtěl, mohl zůstat až do rána a dorazit sud a třeba se i přidat k slavícím hercům. Já byla po té půldenní dřině tak vyřízená, že jsem si vypila sklenku nebo dvě vína a vydala se domů. Romulus byl naštěstí poslední letošní premiérou, vždyť divadelní prázdniny nám začínají už za měsíc, ovšem v září to začne nanovo. První premiéru máme v listopadu a už teď je jisté, že to zase bude pěkně náročný večer.
A abyste neměli pocit, že vás šidím s recenzí na Romula, dočkáte se ji v nejbližší době. Aspoň se budete moct rozhodnout, jestli je tahle hra pro vás tím pravým. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama