Stendhal - Červený a černý

4. srpna 2014 v 17:17 | C.ind.ere.lla |  Klasika
A opět jedna kniha ze škatulky klasika aneb Povinná četba mě provází i o prázdninách...


Nakladatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 1966
Počet stran: 524

Oficiální anotace: Dnes již klasický román Červený a černý původně zcela propadl. Dobové autority soudily, že nestojí za přečtení: autor ho prý napsal nedbalým a místy přestručnělým stylem, útržkovité, vypjaté dialogy se vzdalují realitě, vyprávění mnohokrát prudce mění tempo a logika příběhu budí otázky. "Mám na mysli jinou logiku a jinou pravdivost - pravdivost života," odpovídal Stendhal a dodával: "sázím na los v loterii, jejíž hlavní výhra je být čten v roce 1935". Měl pravdu, a zároveň se mýlil: jeho hluboké vcítění do psychologie postav a pohybů společnosti stejně jako nepochopitelně moderní styl učinily z Červeného a černého knihu, kterou vyhledávají čtenáři po celém světě právě tak i v 21. století. Příběh Juliána Sorela -ctižádostivce a učenlivého intrikána, jenž ale v rozhodujících okamžicích jedná podle diktátu srdce -, milující, zoufalé paní de Renal a přímé, hrdé, možná naivní Matyldy de la Mole může znovu začít.



Moje hodnocení: 75%
Dvě barvy v názvu, které literární historici už několik desítek let interpretují a snaží se přijít na jejich význam. Za tu dobu stihli vymyslet celou řadu teorií a popsat stovky stran. Jestli se přiblížili k pravdě, nám však dneska už nejspíš nikdo neřekne. Autor je po smrti a kdo jsme my, abychom si troufali nahlédnout mu do hlavy?

Julián Sorel je syn venkovského tesaře, jehož znalosti života vycházejí z bible a zápisků jeho oblíbence Napoleona. Jediná obdivuhodná vlastnost, kterou disponuje, je výborná paměť. Zvládl se naučit zpaměti celý Starý zákon v latině, a tím si získal v malém provinčním městečku úctu. Navíc tím vzbudil pozornost jediného výše postaveného šlechtice široko daleko - pana de Renal. A protože tento člověk je typickým maloměšťákem vydávajícím se za něco, co ve skutečnosti není, najme si Juliána jako vychovatele svých dětí.
V momentě, kdy mladík poprvé překročí práh šlechtického domu, začíná jeho nekončící boj s vlastní ctižádostí. Má velký sen o tom, že jednou bude velkým dobyvatelem jako Napoleon. Do třiceti udělá kariéru, výhodně se ožení... pokračovat bychom mohli ještě dlouho. Prozatím se však chystá na církevní dráhu. Recitování bible je k tomu jen prvním krokem.
Juliánova tajuplnost, odtažitost a uzavřenost vyvolá spíš mimoděk zájem paní de Renal, manželky jeho zaměstnavatele. A protože mladíkově ctižádosti tato sympatie lichotí, začne ji prohlubovat. Netrvá dlouho a dobývaná podlehne svému svůdci. Julián je spokojen, stane se však něco, s čím ve svých plánech nepočítal. Zamiluje se do své milenky. Už to není jen honba za kariérou. Je to láska, která se nebojí žádných rizik a nakonec milence rozdělí.
Každý z nich se v životě posouvá někam jinam a ten Juliánův dláždí především jeho sílící kariérismus. Kam až ho může hon za postavením dostat?

Postavy nejsou ve své podstatě příliš sympatické. Skutečný problém může mít čtenář především s hlavním hrdinou Juliánem, jehož pohnutky jsou jen málokdy ušlechtilé. Štěstí mu zpočátku padá do klína, ale on není schopen si ho vážit a riskuje čím dál víc. V nebezpečné partii, kterou rozehrává, by velmi snadno mohl přijít o všechno.
Paní de Renal a Marylda de la Mole jsou dvě ženy, mezi nimiž musí Julián volit. Dvě nechtěné lásky, které se postupně vytrácejí. K oběma ho vrhá ctižádost, do obou se mimoděk zamiluje. Jedna je vdaná, druhé není kvůli jejímu postavení hoden. Jsou jako oheň a led. Jedna nesmírně citlivá a opatrná, druhá impulzivní a pyšná. Pro kterou z nich se má rozhodnout? A existuje vůbec nějaká správná volba?
Román by nebyl úplný bez celé řady dalších postav, které hrají v příběhu větší či menší roli. Stendhal se ukazuje jako skvělý "pozorovatel lidských srdcí". Tak ostatně sám sebe nazýval. Chce vědět, co každou postavu vede k tomu, jak jedná. Nespokojuje se s polovičatými náznaky, tvoří uvěřitelné lidi se sny a cíli. Nechce vytvořit hrdiny, které by si jeho čtenáři oblíbili. Spíše charaktery, které by upozornily na nešvary své doby.

Červený a černý je dílo obtížně interpretovatelné a ještě obtížnější zařaditelné. Jeho současníci mu nerozuměli, jistý zájem vzbudilo spíše mezi zahraničními čtenáři než mezi Francouzi. Není to čistý romantismus, k realismu ale řada prvků chybí. Čím tedy Červený a černý je? Především působivou freskou doby, v níž autor žil a jíž do jisté míry pohrdal.
Při čtení Stendhalových románů není na škodu znát autorův osud. Byl v podstatě vyděděncem, který nikam nepatřil. Neustále ho pronásledovala policie, byl podezírám z protimonarchistických sklonů, Francouzi ho nikdy nedokázali pořádně přijmout mezi sebe. Jako spisovatel byl nepříliš známý, natožpak proslulý. Teprve druhá polovina 19. století částečně objevila jeho kvality a pochopit se ho snažíme dodnes.
Červený a černý je prvním významným románem vzniklým pod Stendhalovým perem. Není bez zajímavosti, že auto se inspiroval skutečnou událostí, o níž se dočetl v novinách. Epizoda z černé kroniky mu posloužila jako základní syžet, na nějž následně nabalil řadu drobnějších epizod a zkušeností z vlastního života. Je a není to autobiografie. V Juliánovi se dá Stendhal nepochybně poznat. Své vlastní myšlenky však klade do úst i celé řadě dalších postav.

Mám-li mluvit za sebe, není Stendhal tak úplně mým šálkem kávy. Jeho jazyk je dostatečně moderný a srozumitelný i dnešnímu čtenáři, stejně jako hlavní zápletka. Stačilo by posunout děj do současnosti, přejmenovat si postavy a máte příběh, který se klidně právě teď může odehrávat za dveřmi sousedovy ložnice. Největší kouzlo Stendhala tkví právě v jeho nadčasovosti a schopnosti rozpracovat banální zápletku do působivého celku.
Nemůžu říct, že by mě Červený a černý zklamal, jen mě úplně nenadchnul. Přesto si myslím, že za přečtení stojí. Pro pochopení atmosféry první poloviny 19. století i mentality Francouzů. A pro svérázný literární styl, který je Stendhalovi vlastní.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fancy (dřívě P.) Fancy (dřívě P.) | Web | 4. srpna 2014 v 21:21 | Reagovat

Zatím jsem na klasickou četbu asi moc mladá O.o. Vždy když jsem něco zkoušela číst, u první stránky jsem knihu zase zavřela.
Každopádně tvoje recenze (jako všechny ostatní na tomto webu) tak moc láká k přečtení až to pěkné není :D
Ne, vážně. Moc krásná recenze, ke knize se sice asi v brzké budoucnosti nedostanu, ale děkuji za tip.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama