Michaela Burdová - Syn pekel: V moci démonů

28. září 2013 v 18:13 | C.ind.ere.lla |  Fantasy & Sci-fi
Jedna z posledních zářijových recenzí. Tentokrát pro mě byla knížka zklamání...


Nakladatelství: FRAGMENT
Rok vydání: 2013
Počet stran: 272
Série: Syn pekel
Díl: druhý

Oficiální anotace: Vydejme se do Velwetie, tajemné země obývané Temnovlky - nesmrtelnými bytostmi, ze kterých jde strach a lidé jsou pro ně pouhou kořistí.
Schyluje se k velké bitvě o moc a vlkodlak Neran a elfka Liadel se ocitají ve velkém nebezpečí. Liadel se chtějí zmocnit nejen démoni, aby získali zpět svou ztracenou sílu, ale také vůdkyně Temnovlků, aby ji využila pro svůj plán. Podaří se Neranovi uchránit milovanou elfku před temnými silami? Co budou muset obětovat pro to, aby mohli být spolu?




Moje hodnocení: 65%
Kdysi kdosi stvořil literární pravidla, jimiž by se autoři měli řídit. Pokud je poruší, měli by to činit vědomě a s určitým záměrem. Míša Burdová však ve své nejnovější knize dokazuje, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala. A to zcela bezúčelně. Nejsem člověk, který by byl proti literárním experimentům, přesto oceňuji dobře vystavěný příběh se zápletkou a vyvrcholením. Mám však pocit, že v druhém dílu Syna pekel jsem se nedočkala ani jednoho.

Aby si čtenář připadal co nejzmatenější, přesune se nejprve v čase kamsi hluboko před děj knihy, následně skočí zpátky a děj se může odvíjet, podle předem zvolené šablony - obrovské zlo se snaží zničit svět, my ho zastavíme, všechny zachráníme a budeme žít šťastně až na věky. Jednou to možná funguje, klidně i podruhé a potřetí, pokud se správně upraví kulisy. V tomto případě se však bohužel příběh ztrácí sám v sobě.
Neran se snaží zastavit povstávající démony a zároveň zachránit Liadel, jíž přislíbil ochranu. Na první pohled se zdá, že by to mohlo fungovat, na ten druhý je jasné, že skutek utek.
Klasicismus přišel se dvěma krásnými pravidly - pravděpodobnosti a věrohodnosti. Následné osvícenství si s nimi pohrálo a obrátilo je proti sobě, přesto se pozdější autoři nebojí jich využívat. Mají totiž svůj význam. Princip těchto dvou pravidel je jednoduchý. Autor by se měl při psaní ptát sám sebe, na kolik je pravděpodobné, že se něco stane, a jestli tomu čtenář bude ochoten uvěřit. Protože je nutné dodávat čtenáři zážitky s mírou. Všeho moc škodí, to v literatuře platí dvojnásob.
Při čtení Syna pekel jsem měla místy pocit, že čtu některou z osvícenských parodií na pravidla. Celá zápletka je totiž v principu postavena na tom, že co se může pokazit, to se pokazí. Akce střídá akci a ve skutečnosti se vůbec nic neděje. Přidejte si několik zbytečných úmrtí, pár zázračných obživnutí a máte tady moderního Candida. Většinu příběhu jsem očekávala bod zlomu, cosi, k čemu má celý příběh směřovat. Přestože jakési vyvrcholení přišlo, nezbavilo mě pocitu, že příběh směřuje od nikud nikam.

Postavy, přestože autorka se nepochybně snažila nějak vykreslit jejich charakter, pro mě zůstávají podivně ploché. Nevyvíjí se, nebo aspoň ne dost výrazně, aby to člověk zaznamenal. Navíc se zdá, že jejich pohnutky z ničeho nevycházejí. Jednají, ale tak nějak chaoticky, obvykle postrádají hlubší motivaci. Pokud tato motivace existuje, pak není dostatečně vyzdvižena, takže čtenář ji sice postřehne, ale nezanechá v něm hlubší stopu.
Charakterově nejlépe vykreslená mi připadá trojice vlkodlaků Aragen, Drel a Wenir. V jejich případě se dá najít cíl, za nimž jejich jednání směřuje. Navíc jsou i psychologicky uvěřitelní, nejednají bez rozmyslu a jsou si vědomi důsledků svého počínání. To se bohužel nedá říct o hlavním hrdinovi Neranovi. Neustále je nám zdůrazňováno, že dřív jedná než přemýšlí. To je sice pravda, jen málokdo však má k akci hlubší pohnutku. Charakterově poměrně zajímavá se jeví i Liadel, přestože by to zřejmě chtělo trochu pečlivější práci při vykreslování jejího charakteru.

Kapitolou samou pro sebe zůstává jazyk. Autorka jako by se nedokázala smířit s tím, že píše o světě, který je adaptací středověku. V takovém případě jsou některé výrazy zcela zcestné. Slovo "naštvat, naštvaný" a další jeho podoby jsem si skoro chtěla začít počítat. Zdá se mi příliš hovorové a příliš současné pro použití ve fantasy světě. Naprosto zcestné mi pak přišlo přirovnání k asfaltu. Středověk nic takového neznal! Kdyby se děj odehrával ve světě, který má kopírovat starověk, neřekla bych ani slovo, v tomto případě je však podobné přirovnání zcela zcestné.
Čeho je kniha plná, jsou nesmyslné dialogy. Další z pravidel tvůrčího psaní říká, že každý dialog děj buď posunuje, nebo čtenáři vysvětluje a doplňuje informace, které nezná. V případě Syna pekel však existuje celá řada "vycpávkových" dialogů - tedy prázdného plácání o ničem, jehož jediným cílem je nahnat místo. Pět šest vět autorovi klidně odpustíte, celé strany však těžko. Zvlášť když se objevují až znepokojivě často.

Celkově pro mě je druhý a závěrečný díl Syna pekel zklamáním. Příběh měl potenciál, který však zůstal zcela utopen. Celá kniha na mě působí jako šitá horkou jehlou jen aby se stihlo datum uzávěrky. Nerada o knihách mluvím špatně, v tomto případě si však nemůžu pomoct. Víc než co jiného je Syn pekel: V moci démonů ukázkou amatérismu a začátečnických chyb. Od autorky, která má na kontě devět knih bych čekala víc.

Tímto děkuji nakladatelství FRAGMENT za poskytnutí recenzního výtisku.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Majkelina Majkelina | Web | 30. září 2013 v 19:59 | Reagovat

Ahojky :)
Vzhledem k tomu, že jsem právě přečetla několik knih o tvůrčím psaní, vidím chyby v této knize ještě markantněji. Celá tahle série se mi nezdá příliš povedená. Možná to je tím, jak rychle je autorka napsala (ani ne půl roku po sobě).
Majkelina :)

2 Mei-riefel Mei-riefel | E-mail | Web | 6. října 2013 v 11:16 | Reagovat

Já osobně jsem zatím četla jen první díl a ten byl pro mě podobným zklamáním jako pro tebe druhý. V moci démonů se chystám přečíst, abych věděla, jak všechno dopadne.
Od Míši jsem fakt čekala víc, její knihy čtu už 5 let a z trilogie PJ a tetralogie KM jsem byla opravdu nadšená, o to víc mě SP zklamal.
Zatím ve všech Míšiných knihách  jsem si vytvořila silná pouta k jejím postvám, ale v SP se nic takového nestalo... A jak se děj střídavě odehrával v minulosti a současnosti bylo špatné, protože se v tom nedalo vyznat.

3 kyara kyara | 15. listopadu 2013 v 19:05 | Reagovat

máš pravdu navíc se mi docela zdá že strašně popisuje krajinu hrozně to vyvíjí
a to neplatí jen o synu pekel ale i o křištálech moci dokáže pět stránek popisovat krajinu já už to pak přeskakuju a když to počítám místo 27 kapitol čtu 20

neříkám že Michaelu nemám ráda ale tohle mě vysloveně s...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama