David Mitchell - Atlas mraků

24. února 2013 v 21:26 | C.ind.ere.lla |  Ostatní
Tak zase jedna recenze, tentokrát na hodně zajímavou knížku...


Nakladatelství: Mladá Fronta
Rok vydání: 2012
Počet stran: 504

Oficiální anotace: Nedobrovolný cestovatel plavící se v roce 1850 přes Tichý oceán, vyděděný skladatel obstarávající si nejisté živobytí v Belgii mezi 1. a 2. světovou válkou, ambiciózní novinářka píšící v Kalifornii v dobách, kdy tam byl guvernérem Ronald Reagan, ješitný nakladatel ukrývající se před věřiteli ze zločineckého podsvětí, geneticky modifikovaná jídlonoška čekající na smrt a Zachry, mladý ostrovan zažívající soumrak vědy a civilizace - to jsou vypravěči Atlasu mraků, kteří odkudsi z potemnělých chodeb dějin slyší dozvuky ostatních příběhů. Každý záchvěv ozvěny více či méně pozměňuje jejich vlastní osudy. David Mitchell ve svém rozsáhlém románu maže hranice mezi styly, žánry i časovými rovinami a poutavým způsobem se zamýšlí nad nebezpečím lidské touhy po moci i jejími možnými důsledky. Atlas mraků získal nominace na Booker Prize, James Tait Black Memorial Prize, Arthur C. Clarke Award a Nebula.



Moje hodnocení: 88%
Šest různých příběhů, šest rozličných osudů, šest hlavních hrdinů, kteří spolu zdánlivě nemají nic společného. Ve skutečnosti je to jeden velký příběh. Plný zákrutů, plný matoucích odboček. Lidské chování, které spolu zdánlivě nesouvisí, vzpomínky ukryté hluboko v paměti. Vzpomínky z minulých životů, které si s sebou naše nesmrtelná duše přináší. Kdo může vědět, co z toho je pravda a co jenom krásná lež?
První z příběhů se začíná psát v polovině 19. století na lodi kdesi v Polynésii. Mladý právník Adam Ewing ze San Francisca nedobrovolně opustil svou ženu a syna a vydal se na moře. Osazenstvo lodi mu jasně dává na jevo, že je na obtíž. Jeho jediným přítelem a spojencem se tak stává doktor, s nímž ho svede dohromady pouhá náhoda. Tento muž navíc objeví příčiny zvláštních Ewingových obtíží a je odhodlán mu pomoci. Mezi muži tak může vyklíčit skutečné přátelství. O osudech obou se dovídáme z vlastních Adamových zápisků. Na moři i všemožných ostrovech si totiž vede celkem podrobný deník.
Druhým vypravěčem je hudební skladatel Robert Frobisher, vyděděný vlastní rodinou, chudý jako kostelní myš. Jeho jediná šance je uchýlit se do Belgie na zámek slepého a napůl invalidního hudebního skladatele. Hodlá se nechat najmout jako jeho asistent, který bude komponovat. Život v sídle podivínského hudebníka může být zvláštní a rozhodně bohatý na překvapení. Robert se setká s věcmi, které by nečekal, je vystaven zkoumavým pohledům, lítosti i ponižování. Do toho se ale snaží komponovat. Nechce zůstat ve stínu svého slavného zaměstnavatele. Chce něco dokázat sám. Hodlá využít svůj talent, jak jen to půjde. O všech jeho radostech a strastech se můžeme dozvědět prostřednictvím dopisů, které píše příteli Sixsmithovi.
A právě zmíněný Sixsmith se objevuje ve třetí části. Sice jako postava spíše okrajová, přesto velmi významná. Pro příběh mnohem podstatnější je Louisa Reyová. Ambicózní novinářka toužící důstojně naplnit odkaz svého otce. Ten totiž sloužil jako vojenský dopisovatel z Vietnamu. Louisa má své povolání ráda, práce v napůl bulvárním plátku ji však příliš neuspokojuje. Touží přijít s něčím velkým. Hodným jejího talentu. A ukáže se, že vhodný kauza by se přeci jenom mohla objevit. Sixsmith totiž ví něco, co by mohlo zničit dobré jméno ohromné nadnárodní společnosti. A možná ještě mnohem víc.
Timothy Cavendish, zkrachovalý nakladatel, jemuž se lepí smůla na paty, to je hrdina čtvrtého příběhu. Většinou skočí z bláta přímo do louže, pokud je nějaký problém, pochopitelně se mu přihodí. Člověka s horším osudem si lze jen těžko představit. Jeho neštěstí však může člověka neskutečně pobavit. A někdy snad přijde k smíchu i jemu samotnému. Především stupňující se absurdita.
Pátý příběh nás zavede do budoucnosti, v níž je svět rozdělen na vyvolené a ty druhé. Servanty, obyčejné sluhy. Jeden je jako druhý, nemají rozum, nemohou myslet. Jejich jediným účelem je sloužit. A jakmile si odbudou poctivou dvanáctiletou službu, čeká je klidný důchod na Havajských ostrovech. I Sonmi je obyčejná jídlonožka. Až do chvíle, kdy se ti nahoře, tzn. ti vyvolení, rozhodnou, že z ní udělají svůj experiment. Pokus, který může, ale nemusí vyjít. A jehož následky nikdo nedokáže tak úplně odhadnout.
A na závěr je tady Zachry a hodně poapokalyptická budoucnost. Civilizace de facto zanikla, lidé se vrátili ke způsobu života známého ze středověku. Jejich životy však nejsou tak úplně svobodné. Jsou pro ně honem o přežití. A aby toho nebylo málo, objeví se Meronym. Jedna z Jasnozřivých, privilegované rasy, která ještě neztratila úplně všechno. Jjí příslušníci nejsou tak omezení jako Ostrované. Mají určité výdobytky techniky, které zatím nezmizely v propadlišti času. To však nutně neznamená, že jejich život musí snazší. Možná je to úplně naopak...

Příběhy jsou v knize uspořádány postupně, krom šestého jsou všechny rozděleny na dvě části. Nejprve postupují od datačně nejstaršího po nejmaldší, potom zase zpátky. Zachryho vyprávění je svorníkem přesně uprostřed, jímž vše končí a zároveň začíná. Všechna v yprávění jsou totiž určitým způsobem propojena. Hrdina následujícího příběhu se vždy určitým způsobem setká s odkazem toho, kdo mu předchází. Deník, dopisy, nedokončený román, rozkoukaný film, přerušená nahrávka... Hrdinové se učí o životech těch, kdo existovali před nimi, na základě jejich osudů poznávají vlastní životy.
Kniha je mistrovským kouskem v mnoha ohledech. Prolínající se roviny vyprávění, které nesouvisejí a přesto tvoří kompaktní celek. Šest různých stylů, šest vypravěčů, jejichž náhled na svě se liší. Přesto to v konečném součtu funguje. Celým dílem se nese námět převtělování, nesmrtelné duše. Víra v to, že člověk může žít desítky různých životů a že v novém životě nikdy není trestán za minulé prohřešky. Přesto, byť podvědomě, mu nezbývá, než je odčinit.
Lidský život je pomíjivý, lidský odkaz je věčný. Přestože plamen života jednou vyhasne, to co jsme stvořili, tu zůstane dál. A bude provázet ty, kdo přijdou po nás. Nikdo nemůže vědět, jestli je smrt konečná stanice nebo se člověk na zemi zase vrátí. Ale je tady naděje, že dostaneme novou šanci. Na to, abychom odstranili své chyby. A kdyby náhodou ne, musíme se snažit ten jediný krátký život, jež je nám souzen, prožít naplno.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Amy Amy | E-mail | Web | 1. května 2013 v 13:44 | Reagovat

Ještě jsem neviděla ani film, ale jsem hodně zvědavá.

2 John John | 12. května 2013 v 22:13 | Reagovat

Zatím jse viděl jen film a byl dost dobrej :) Takže  na knihu se těším ještě víc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama