A teď to zkusím já

7. prosince 2012 v 10:00 | C.ind.ere.lla |  Dumání
Poslední dobou jsem na blog dost kašlala, což je částečně dáno hromadou školních povinností a částečně, jak musím přiznat, mou nehoráznou leností. Aby se to tady trochu oživilo, rozhodla jsem se připojit k projektu Syki Zimní dumání. Něco podobného tady bylo na jaře, takže se na to vrheneme znovu s novými tématy.

Hned na úvod se pokusím vás přesvědčit o tom, jak nedokonalí jsou knižní hrdinové a co všechno bychom my - obyčejní smrtelníci z masa a kostí - zvládli lépe.




"Ježíš ta je tak pitomá... Panebože, ten se chová jako idiot... Být tam já, to by koukali..."
Ano, přesně tyhle věty nebo aspoň jednu z nich už si nejspíš každý z nás během čtení řekl. Z jakéhosi těžko pochopitelného důvodu máme totiž pocit, že naši oblíbení hrdinové se chovají nelogicky nebo rovnou naprosto příšerně, a kdybychom na jejich místě byli my, určitě by to dopadlo jinak. No... ono se to dobře řekne. Jenže realizace bývá často mírně problematická.
Knihy mají zvláštní moc vtáhnout nás do děje a přesvědčit nás, že svět v jejich nitru je skutečný. Kdo se nám pak může divit, že předvídáme situace a komplikace, které mohou nastat, v hlavě je podrobně analyzujeme a hledáme nejschůdnější řešení a nakonec jsme pěkně rozčílení, když hrdina udělá přesný opak toho, co bychom mu radili. Copak je to vážně takový idiot, aby dobrovolně riskoval život, když může vyváznout se zdravou kůží? Odpověď je prostá - ano! Protože kdyby nebyl, asi bychom knížku hezky rychle odložili.
Kžadý písemný projev uměleckého typu je založen na tom, že děj má předstírat realitu, která by se nejspíš nikdy stát nemohla, ale v rámci příběhu funguje. Důvod je jednoduchý. Pokud napíšeme knihu o svém dokonale nudném životě puberťáka vyrůstajícím na předměstí, asi sotva někoho zaujmeme. Všichni víme, jak vypadá každodennost. Narážíme na ni na každém kroku. Proč, proboha, se jí věnovat i v knihách? Po hrdinech přeci nechceme, aby byli perfektní a neomylní. Tedy... ano, zajisté, chceme, ale v rámci mezí.
Co mně osobně na chování hrdinů nejvíc rozčiluje? Jak kdy. Někdy nejsem schopná dotyčné osobě přijít na jméno po celou dobu trvání příběhu, ať se chová, jak chce, jindy si s chutí zanadávám nad její hloupostí, ale přesto ji nepřestávám milovat. A co je u mě onen problém dovádějící mě k šílenství? Všehovšudy jsou dva - řešení problémů a city. Podívejme se na ně oba trochu podrobněji.
Jak postavy obvykle řeší své problémy? S tím si samozřejmě každý autor poradí po svém, ale převládají dva principy - buď čekají, že se za ně vyřeší samy, nebo se bezhlavě vrhají do jejich napravování a neohlíží se na následky. Zlatá střední cesta? Zapomeňte. Knižní hrdinové se obvykle chovají jako extrémy, které ve společnosti jistě najedeme, ale nepřevládají v ní. Většina z nás se prostě snaží s problémem nějak vypořádat. Se střídavou úspěšností, nutno podotknout. Pokud se však jakákoliv komplikace objeví v knize, hrdina buď bude dělat, že neexistuje nebo se kvůli ní úplně sesype, nebo se naopak vrhne do napravování a řešení s takovou horlivostí, že máme strach o jeho život. A nám nezbývá, než si ťukat na hlavu a připomínat si, že ten člověk je ve skutečnosti vlastně docela fajn.
Druhým, velmi rozčilujícím faktorem jsou city - především pak rodící se vzájemná náklonnost. Většinou to probíhá tak, že jeden z hrdinů se zaláskuje a pak dělá první poslední, aby svou vyvolenou/vyvoleného získal, zatímco jeho potenciální drahá polovička nemá o jeho citech ani ponětí. Pak se musí objevit nějaké dobrotisko zastupující nezávislou třetí stranu bez postranních úmyslů, aby jemně upozornilo našeho zaslepence na to, že je do něj někdo zamilovaný až po uši. Nepřipadá vám to přitažené za vlasy? Ano, i v reálném životě si někdy nemusíme všimnout, že něčí sympatie k nám vzrůstají, ale v knihách je chudák zamilovaný v lásce až po uši a nepoznal by to na něm snad jen slepý. Platí to především pro hlavní hrdinky, které obvykle radši předstírají, že o ničem neví, i kdyby měly podezření, protože jsou tak ubohé a nedokonalé, že se do nich prostě nikdo zamilovat nemůže.
Nebudu se tu teď poklepávat po rameni a tvrdit, že bych všechno, co se v knihách děje a s čím nesouhlasím, řešila lépe a jinak. Neřešila. Knihy jsou totiž často psány právě s tím úmyslem, abychom si klepali na čelo a podivovali se hlouposti našich oblíbených hrdinů. Ke knihám se totiž utíkáme od problémů skutečného světa. A nemusíme se dozvědět, že to v nich vlastně chodí úplně stejně jako ve světě, z něhož prcháme...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Syki Syki | E-mail | Web | 7. prosince 2012 v 22:59 | Reagovat

Myslím, že jsi krásně sepsala všechno, co si myslím i já :) Někdy si při čtení knih říkám, že jsem dokolečka tak blbá a prostě na to autorům vždycky skočím a strašně se nervuju :D

2 annejude annejude | Web | 9. prosince 2012 v 16:45 | Reagovat

Jako bys mi promluvila z duše.
Kdyby bylo všechno dokonalé, všichni dělali to, co mají, na čem by pak autor stavěl svou knihu? Aby měl čtenář opravdu dobrý pocit z toho, že se v závěru vše vyřešilo a hrdinové si prožili svůj happy end, musí předcházet právě nějaké ty pády, které jsou mnohem napínavější než idylka běžného života.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama