Délka četby

21. května 2012 v 10:00 | C.ind.ere.lla |  Dumání
... aneb proč nás ještě nepřestalo bavit trávit tisíce hodin nad potištěnými stránkami.



Každý z nás čte. Nebo aspoň každý, kdo to umí. Dnes a denně se setkáváme se spoustou informací, které k nám pronikají právě skrz naši schopnost dešifrovat písmena postavená do řady vedle sebe. Zatímco přečtení času odjezdu našeho spoje nám však zabere pár vteřin a s prostudováním reklamního letáku jsme hotoví za pár minut, časopisy, noviny nebo nedej bože knihy si nárokují mnohem větší požadavky na náš čas. A teď mi řekněte, kde ho máme pořád brát.
Žijeme v době, kde každý tvrdí, že nestíhá. Že nemá čas dělat ani věci, které musí, natož pak ty, které jsou jenom jeho koníčkem. Dostat se v dnešní době ke čtení, nepočítáme-li zběžné přelétnutí novinových titulků, je tak heroickým výkonem zasluhujícím ocenění. Knihy jsou sice kulturním odkazem lidstva a od doby, co se naučilo používat písmo se naučilo i zapisovat rozličné příběhy, přesto se od nich v současné době stále více lidí odvrací. Důvod? Zcela prostý. Přečíst tři sta stran znamená obětovat zhruba deset hodin drahoceného času, který se nám prostě nedostává. Smutné, přesto pravdivé.
Řekněme si to na rovinu. Kolik knih průměrný čtenář do roka přečte? U většiny populace toto číslo nepřekročí desítku. Zbylá část se pak rozdělí na ty, kteří se vejdou do dvacítky a ty, kteří od rána do večera nedělají nic jiného než leží v knihách. Tyto extrémní případy jsou obvykle lidé, kteří nemají jiný smysl života nebo je okolní svět ubíjí natolik, že musí unikat do vybájených světů. Ti šťastnější a talentovanější si někdy vytvoří svět vlastní, ti ostatní se spokojí se světem, který pro ně vytvořil někdo jiný. V obou případech je to útěk od reality, ani jedno však není úplně dobře. Jistě, knihy nám slouží k odpočinku a k pobavení, ale přátele z masa a kostí nám nenahradí.
Ač by se náš svět neměl točit jen okolo hrdinů vykreslených dovedným perem spisovatele, jsme schopni strávit s nimi desítky hodin. Necháváme se ovlivňovat jejich osudy, občas pro ně prolijeme nějakou tu slzičku. V zajetí stránek se ocitáme ve světě fantazie, který je jenom náš a nikdo na světě si ho nemůže představit stejně. Jako každý z nás myslí trochu jinak, má každý i poněkud jiné představy. Titíž hrdinové v nich potom ožívají v desítkých rozdílných podob.
Existují knihy, kter nás chytí a nepustí. Které hltáme jedním dechem a ani děsuplná délka několika set stran nás nemůže odradit od pokračování. Existují však také knihy, které jsou co se délky týká krátké, ale prokousat se jimi je občas téměř nadlidský úkol. Určitě už to zažil každý z nás - koupíte si novou knížku, s chutí se do ní začtete, ovšem už po pár stranách vám začíná docházet, že to nebude to pravé ořechové a k dočtení se musíte vyloženě nutit. Nejčastěji se to stává v případě povinné četby, jakákoliv současná beletrie však může přinést tentýž problém.
Já osobně čtu prakticky denně. Pokud se někdy nedostanu ke knize, je něco špatně - obvykle mě moje školní povinnosti přerostly a já na čtení nemám čas. Podobným situacím se však snažím vyhýbat. Čtení miluju jako součást všedního dne. A jako pravý fanatik se pouštím i do dílek, která jsou časově rozhodně náročná. Pominu-li obsáhlé knižní série, kterým se stejně většinou vyhývám, trávím nejdelší dobu nad onou mnohými proklínanou klasikou. A ne, skutečně to není proto, že by mě nebavila. Ve skutečnosti ji mám radši než mnohé současné autory.
Nejdelší knihy, které jsem kdy přečetla jsou ty, které v konečném součtu přesahují tisíc stran. Řadí se sem třeba Bídníci, Hrabě Monte Cristo nebo Vojna a mír. Po všech jsem sáhla dobrovolně, všemi se prolouskávala zhruba čtrnáct dní, všechny se mi líbily. Jedna knížka mi podle délky vystačí na takové tři, čtyři dny, jen ve výjimečných případech je to déle než týden. Jsou však i takové. Paradoxně ty nejkratší knihy mají zvláštní dar nezaujmout.
Pokud bych měla mluvit za sebe, jsou to desítky, stovky, snad dokonce tisíce hodin strávené nad stránkami knihy. Prokousala jsem se už slušnou hromadou, další knihy, které určitě přečíst chci se neustále hromadí. Bohužel na ně nemám čas. Ano, zní to jako fráze, ale člověk přeci musí taky někdy žít. :) A když na to přojde... vlastně čtu pořád. Byť by to byly jenom nápisy na reklamních produktech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dominika Couf Dominika Couf | 21. května 2012 v 16:52 | Reagovat

joj :D pravda, ta poslední věta je naprosto přesná!
Je pravda, že spousta lidí si stěžuje, že nemá na nic čas, ale sedět u facebooku je vidíš denně :/ Ano, ať si každý svůj volný čas stráví podle libosti, ale proč taky nerelaxovat u knih? (Ten jiný svět, jiné problémy, mm.) Vždyť, co je na tom náročného? Však se nemusí vrhat na sérii o deseti knihách, žádná hodnotná díla (která jsi zmiňovala)ani nemusí čtení věnovat každou volnou sekundu.
Mě se třeba nejlíp čtou knížky o 250-300 stranách. Jak vidím, že už jsem za půlkou-hned mě to dobije a zbytek mám za cvhilku. Co mi ale hodně pomáhá je, když jsou kapitoly psané tak o 8-12 stránkách. Díky tomu, že mi přijde, že jsem nic nepřečetla, se vrhnu klidně i na 3 další. :)
A ještě k těm koupeným knihám-ty se snažím dost odkládat, protože mi je pak líto, že za tolik peněz si jich užiju jen pár dní :D

2 Ohana Ohana | E-mail | Web | 21. května 2012 v 20:28 | Reagovat

Tvé články do dumání jsou vždycky úplně skvělé :) Vážně musím pochválit i tenhle. Co mi ale nepřestává vadit je ta barevná kombinace černá na poměrně tmavém podkladu - špatně se mi čte..Ale jinak, skvělé :)

3 Majkelina Majkelina | Web | 21. května 2012 v 21:09 | Reagovat

Zajímavá úvaha. :D Já razím heslo, že když si člověk na něco chce udělat čas (a to vážně chce), tak se mu to vždycky podaří. Tahle doba nás žene stále dál, ale když se nad tím člověk zamyslí, vlastně může mít čas na všechno. Druhá věc však je, co pro to musí obětovat. ;-) Moc pěkný článek. Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama