Strach

16. srpna 2010 v 16:26 | C.ind.ere.lla |  Jednorázovky
Po dlouhé době přidávám článek k tématu týdne. Tentokrát to nebude zamyšlení, ale poměrně krátká jednorázovka. Takže vám přeju příjemné počtení a budu vám vděčná za názory.


Tvrdě jsem dopadla na podlahu sklepení. Pod sebou jsem cítila letitou vrstvu prachu a špíny. Zhnuseně jsem se podepřela na loktech, abych dostala obličej co nejdál z dosahu toho všeho. Obrátila jsem se ke dveřím. Stále byly otevřené. A v nich stál můj věznitel. Jako démon z nějakého zlého snu. Jenže tohle bohužel nebyl sen, jenom tvrdá realita.
Přistoupil o krok blíž a přiklekl si vedle mě na podlahu. Pozpátku jsem zacouvala ke stěně. Dělalo se mi z něj zle. Na rtech mu pohrával krutý úšklebek, když natáhl ruku, pevně mi stiskl bradu a přitáhl si mě k sobě. Po zádech mi přeběhl mráz. Cítila jsem k tomu netvorovi jedině odpor, ale také upřímný strach. Z toho, co všechno by mohl udělat. Mně a hlavně mým blízkým.
"Rozuměla jsi mi?" zašeptal a nutil mě dívat se mu přímo do očí. Odevzdaně jsem přikývla hlavou.
"Dobře," pustil mě a znovu se narovnal. Ode dveří na mě vrhl ještě jeden pohled a zmizel za nimi. Slyšela jsem v zámku zarachotit klíč, jeho vzdalující se kroky, a pak už jen ticho.
S povzdechem jsem se posunula až těsně ke stěně, přitáhla si kolena a objala je rukama. Hlavu jsem si opřela o špinavou zeď a nechala svoje myšlenky volně plynout. Do očí mi mimoděk vhrkly slzy, když jsem si vybavila všechny ty šťastné chvíle… Jenže to už byla pouze matná vzpomínka. Těch několik dní plných strachu a úzkosti mě připravilo o poslední kousky vlastní hrdosti. Už jsem mu nedokázala dál vzdorovat. Odevzdala jsem se mu. A co jsem taky mohla dělat? Moje utrpění za bezpečí všech mých blízkých stálo.
Zpod řas mi vyklouzla slza a jemně se skutálela po tváři. Cítila jsem se tak bezmocná. Co je tohle za život? A má vůbec smysl snažit se ho žít? Smrt by byla vykoupením. Nemusela bych se probouzet ze spánku hrůzou z toho, že se něco stane. Nemusela bych dělat poslušnou loutku, co nesmí zpřetrhat provázky.
Narodila jsem se na zámku. Jako prvorozená dcera, jako budoucí královna. A co z toho? Když si ta stvůra usmyslela, že jen já a žádná jiná se stane jeho ženou. Rameny mi otřásly vzlyky. Neviděla jsem svoji rodinu tak dlouho. Z mysli se mi vynořila dlouho zasutá vzpomínka:

Vyhlédla jsem z okna a pozorovala, jak vojsko obklopuje město. Lidé vybíhali před domy a pozorovali, co se to děje. Otec rázoval po místnosti, vzteky bez sebe a chvatně udílel rozkazy: "Pošlete lučištníky na hradby a vojsko hlídat bránu."
Otočila jsem se k němu: "Je to nutné?"
"Zdá se, že ano. Musíme se ubránit za každou cenu."
"Proč nevyjednáváme?" navrhla jsem váhavě, přestože mi bylo jasné, že jakákoliv dohoda je nemožná. Mostrin chtěl totiž jenom jedno - mě.
"Myslíš, že ustoupí?" otec na mě skepticky pohlédl, "tomu přeci sama nevěříš."
S povzdechem jsem odstoupila od okna a posadila se na stůl. Skutečně, nevěřila jsem, že by nějaká dohoda byla možná. Služka mi okamžitě nalila plný pohár vína a podala mi ho. S chutí jsem se napila. Teď bylo potřeba zachovat chladnou hlavu.
Zvenku zazněla ohlušující rána. Škubla jsem sebou, otec už stál u okna a zkoumal, co se stalo. Pomalu jsem k němu přešla a vyhlédla taky. Jeden z domků ve městě se zřítil. Ze střechy se mu kouřilo. Kolem zmateně pobíhali lidé a snažili se zjistit, jak k tomu došlo.
"Umí kouzlit?" překvapeně jsem se zapřela o parapet, abych pořádně viděla.
"Zjevně ano," otec pokrčil rameny a vrátil se zpátky ke stolu.
"Zjevně?" prudce jsem se otočila, až se mi vlasy rozevlály kolem hlavy, "a to říkáš jen tak?"
"A jak to mám asi říct?" odfrkl si, "na věci to nic nemění."
Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Tohle už přestávalo všechno. Venku umírali lidé, děti plakaly strachy a on tu jenom stál a nechal to tak.
"Tohle ti nedovolím," zašeptala jsem s pohledem upřeným přesně do jeho očí, "jestli chceš tvrdohlavě stát na svém a bojovat, tak to dělej. Ale ti lidé venku se bojí. A já je nenechám umírat." Chvatně jsem se otočila a vyběhla z místnosti. Schody jsem brala po dvou a do stájí vtrhla jako vítr.
"Přiveďte mi koně," utrhla jsem se na stájníka.
"Ale princezno…"
"Koně! Hned!" okamžitě jsem přerušila jeho protesty. Poslušně odešel a vrátil se s nádherným běloušem. Odmítla jsem jeho pomoc a vyhoupla se do sedla. Kůň poslušně zareagoval na moji pobídku a vyrazil kupředu.
Srdce mi tlouklo až v krku, když jsem projela branou a zastavila. Měla jsem příšerný strach z toho, co jsem se chystala udělat, ale neměla jsem jinou možnost. Nikdy bych nedopustila, aby moji poddaní umírali kvůli mému bezpečí. Pár desítek metrů od hradeb stálo rozestoupené vojsko. Hlasitě jsem polkla a popojela dopředu. Z přesně seřazených šiků se oddělil jezdec na vraníkovi.
"Podívejme, kdo je tady," ušklíbl se, když přijel na metr ke mně.
"Mostrine," sklopila jsem hlavu a mimoděk se zachvěla, "prosím, nech mé lidi na pokoji."
"Ale," pobaveně na mě pohlédl, "a co nabízíš výměnou?"
Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla mu do očí: "Stanu se tvojí ženou."

Setřela jsem si slzy. To bylo nejhorší rozhodnutí mého života. Ale když pomohlo mým blízkým, stálo to za to. I když můj svět je teď naplněn jenom strachem a obavami z toho, co bude následovat. Jsem jenom loutka, ubohá marioneta v rukou ukrutníka. Ale stále ještě žiju. A dokud to tak bude, zůstanu poslušná. Budu trpět, ale zároveň tím budu bojovat proti bezpráví ostatních. Jestli můj strach je cenou za jejich život, pak stojí za to se bát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ContessaNikoletta ContessaNikoletta | Web | 16. srpna 2010 v 17:04 | Reagovat

Ahojky...právě jsem dopsala 1. část mé "Povídko mánie"...Byla bych hroozně ráda kdyby sis ji přečetla..a třeba i okomentovala :))
Promiň vim že to je děsně votravný ale pomohlo by mi to :)))
Děkuju předem ;)

2 Evelin Evelin | Web | 16. srpna 2010 v 17:05 | Reagovat

Koukám, že psát na téma týdne povídky začíná být docela oblíbené... tohle je popravdě první, kterou jsem si přečetla; zajímavé čtení, akorát jsem čekala, že tam bude nějaký definitivní konec.

3 Kabík Kabík | Web | 25. srpna 2010 v 20:15 | Reagovat

Moc děkuju za názor.
Napiš co chceš na diplom:)

4 gilous-dance gilous-dance | Web | 31. srpna 2010 v 14:14 | Reagovat

ahoj, máš u mě diplom a díval jsem se na jednu kresbu fantoma opery a byla úžasnáXD

5 Selenne L. Athi Selenne L. Athi | Web | 31. srpna 2010 v 20:24 | Reagovat

díky:) nepopírám, že jsem se nechávala Alenkou dost inspirovat, jedna z postav je dokonce "převzatá", ale má své vlastní poslání a úděl, které se naprosto tluče s tou "originální"...

6 Clarett Clarett | Web | 1. září 2010 v 14:07 | Reagovat

Povím ti, úžasný nápad. Krásně se to četlo a přesně jsi vystihla ten pocit strachu. Moc se mi to líbilo.

7 Selenne L. Athi Selenne L. Athi | Web | 1. září 2010 v 16:13 | Reagovat

díky, dalo se to přežít... doufám, že i ty jsi školu zvládla v pořádku :)

8 Kabík Kabík | Web | 12. září 2010 v 13:04 | Reagovat

Ahoj, máš u mě diplom:)

9 Kabík Kabík | Web | 14. září 2010 v 19:54 | Reagovat

Máš u mě diplom za soutěž:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama