Naposledy

24. prosince 2009 v 12:38 | C.ind.ere.lla |  Jednorázovky
Nelekejte se toho nadpisu, je to název povídky, kterou vám sem vložím. Vím, že nené vánoční a není ani moc optimistická, ale i tak si myslím, že by se vám mohla líbit. Šťastné a veselé.


Převalím se na posteli. Skrz žaluzie proniká do pokoje jasné sluneční světlo. Automaticky natáhnu ruku vedle sebe. Jsem sama. Můj partner pro dnešní noc se potichu vytratil. Nepřekvapuje mě to. Nikdy ho nenajdu, když se ráno probudím. Odchází se svítáním, nechá mě spát. Nerozloučí se a nenechá mi vzkaz, jen svoji vůni na mém povlečení.
Pomalu se posadím a odhrnu si vlasy z tváře. Pohled na hodiny mi ukáže, že je pár minut po deváté. Nejvyšší čas vstávat. Vylezu z postele a zamířím do koupelny. Horký proud vody mi dává zapomenout na včerejší noc. Další noc strávenou s bezejmenným milencem, po které se budu cítit provinile. A proč vlastně? Sama nevím. Jsem mladá, svobodná, bezdětná, nemám závazky. A přesto mi pokaždé, když se ráno probudím, hlodá v duši malý červíček pochybností, jestli jednám správně. Ale kruci, proč vlastně? Tenhle život jsem si vybrala sama. Nejdřív jen tak ze srandy, abych si užila mládí, později z pomsty, ale teď… Sama nevím, proč jsem tohohle bláznivého života nenechala. Možná jsem na něm závislá, jiný ani neznám. Až na těch pár šťastných týdnů s Robertem…
Rychle potřepu hlavou, abych zahnala myšlenky na nejtvrdší zradu svého života. Vypnu sprchu, zabalím se do měkké osušky a vrátím se do ložnice. Dojdu až k oknu a roztáhnu žaluzie. Nebe se modrá do dalšího nádherného dne. Prohlédnu si ulici pod sebou. Je na ní pár lidí venčících pejsky, ale jinak nikde ani živá duše. Všichni normální lidi už jsou v práci. Lidi jako já jim můžou jen tiše závidět. Abyste tomu správně rozuměli, nejsem nezaměstnaná, pracuju nejspíš mnohem líp než většina těch obyčejných lidí. Ale moje práce je oproti té jejich výjimečná.
Otevřu okno dokořán a nechám do místnosti proudit čerstvý vzduch. Zaplní mi plíce jako chladivý balzám. Pohrávám si s myšlenkou shodit ze sebe ručník a jen tak, jak mě bůh stvořil, se roztančit po pokoji. Nakonec ve mně však zvítězí mé lepší já. Najdu ve skříni čisté spodní prádlo a přehodím přes sebe župan. Pak ložnici opustím.
Mé kroky automaticky směřují do kuchyně. Šálek ranní kávy je přesně to, co teď potřebuju. Vím, že spousta studií tvrdí, že káva na lačno dehydratuje a že absolutně není zdravá, ale je mi to jedno. Za svoje zdraví mám zodpovědnost jen já sama, tak proč si odpírat radosti života.
Naplním kávovar, stisknu tlačítko, a zatímco tiše syčí, nacpu chleba do topinkovače. V útrobách ledničky vyhrabu skleničku marmelády a postavím ji na stůl. Opřená o kuchyňskou linku přemítám nad dnešním dnem. Večer budu vydělávat, ale do té doby zbývá ještě několik hodin. Tak co s nimi?
Syčení ustane, káva je hotová. Vytáhnu z poličky hrnek a naplním ho až po okraj vroucí tekutinou. Topinky z přístroje doslova vytrhnu, přestože se ještě nedopekly a posadím se. Ponořím nůž do zavařeniny a pomalým pohybem si ji začnu natírat na chleba. Pozoruji přitom holuby přetahující se na okenním parapetu o nějaký hmyz. Moje oči jakoby je však ani neviděli. V myšlenkách se totiž toulám daleko od svého podkrovního bytečku, daleko od tohohle hloupého nezodpovědného života…

"Hej lidi, poslouchejte mě chvíli," zatleská režisér rukama. Houf zúčastněných okamžitě zmlkne a otočí se k němu. Jejich pohledy však téměř okamžitě zamíří k mojí tváři. Snažím se nezrudnout, když na mě všichni tak civí. Režisér naštěstí pokračuje a oči všech se upřou znovu na něj.
"Takže, tohle je Claire, naše nová Julie. Doufám, že jí pomůžete, aby se tady cítila co nejlíp." Dav cosi zamručí a začne se bavit zase mezi sebou. Režisér je s tím očividně spokojen. Dloubne mě do zad, čímž mi naznačí, že mám jít mezi ně. Trochu se toho děsím. Jenže když mi nahání strach parta herců, jak se mám postavit na pódium? V duchu se pomodlím ke všem svatým a vykročím do jámy lvové.
Takřka okamžitě se ke mně vrhne pohledná rusovláska a podává mi ruku: "Ahoj, já jsem Charlotte. Sboristka a tanečnice. A tohle," mávne rukou do kruhu, "jsou moji, a teď i tvoji, kolegové." Usměju se a odhodím si vlasy z ramene. Většina těch lidí vypadá příjemně a všem může být kolem dvaceti, maximálně třiceti. A že je jich hodně.
Charlotte se postaví vedle mě a začne mi postupně všechny představovat: "Támhle to," ukáže rukou na jednoho z kluků, "je Philippe, náš Tybalt, tamten, to je Armand, zpívá Romea, a ten, co stojí vedle tý černovlásky, se jmenuje Pierre a hraje Mercutia."
"A tamten?" kývnu hlavou k vysokému černovlasému mladíkovi, ležérně se opírajícímu o kulisu stromu, s neuvěřitelně šedýma očima. Jsou jako nebe před bouřkou, úplně elektrizující.
"To je Robert, zpívá Benvolia, ale radím ti, dej si na něj pozor. Spal s půlkou holek ve sboru, permanentní děvkař. Zkusí to i na tebe, vsaď se.
"Nepovídej," povytáhnu obočí a schválně se na Roberta zaměřím. Ani se nedivím, že na něj holky letí, vypadá vážně skvěle. Všimne si, že ho pozoruju a podívá se na mě. Naše oči se srazí, po zádech mi přejede mráz, připadám si jako omráčená. Ovládnu se ale natolik, abych se ušklíbla a odvrátila hlavu.

Škubnu sebou. Už zase vzpomínám, na co bych neměla. Vždyť už je to přes dva měsíce, nemělo by to tak bolet. Jenže bolí, ještě pořád. A nejhorší je, že mám den ode dne naléhavější pocit, že jsem to byla já, kdo náš vztah absolutně pohřbil. Chovala jsem se hloupě, jako trucovitá holka. Nechtěla jsem slyšet nic z toho, co se mi snažil říct. Můžu si za to sama. Měla jsem to pochopit dřív.
Káva pomalu chladne, ručička hodin ukusuje z času, který mi zbývá do večerního představení. Už teď vím, jak to bude vypadat, je to každý den stejné. Přijdu do divadla, nechám se nalíčit a učesat a převleču se do kostýmu. Charlotte bude celou tu dobu mlít o tom, kolik dalších holek dostal Robert do postele, aniž by brala nějaký zvláštní ohled na moje city, pak se setkám přímo s ním. Chladný pozdrav, zdvořilé úsměvy, kradmé vyčítavé pohledy, když si myslí, že ho nevidím a ta nekonečná bolest v jeho očích pokaždé, když na něj pohlédnu.
Co jsem to za člověka? Trápím jeho i sebe, vím to, a přesto v tom pokračuju. Proč nepřestanu? Proč si v klidu nepromluvíme a nepokusíme se to nepříjemné napětí vyřešit? Jsme oba příliš hrdí a příliš tvrdohlaví. On to zkusil, několikrát. Dokázal v sobě najít sílu k něčemu, co pro žádnou jinou nikdy neudělal, ale já jsem na jeho slova kašlala. A on to vzdal. Předtím mi přišlo, že o mě dost nebojoval, ale teď… Vím, že udělal víc, než jsem mohla čekat. A já se zachovala jako podlá mrcha. Je mi ze mě samotné zle, když si to teď uvědomuju.
V tichosti dosnídám. Nejradši bych si nalila sklenku koňaku, ale utápět žal v alkoholu není řešení. Tak hluboko jsem doufám ještě neklesla. Místo toho po sobě umyju nádobí, župan vyměním za džíny a svetr a vyrazím ven. Je půlka září. Listí zvolna žloutne a opadává, ale přesto ještě stále panuje babí léto. Lehké sáčko stačí, aby mi nebyla zima. Zamknu byt, klíče strčím do kapsy k mobilu a seběhnu po schodech na ulici. Obvyklý ruch mi připomene, kde jsem. Chodníky křižují lidé, silnicí se prohánějí auta a ještě hojněji cyklisté. Odvrátím se od nich a pomalým krokem zamířím k Seině.
Nevnímám, kam mě nohy nesou. Kráčí automaticky cestou, kterou tak dobře znají, cestou, kterou už tolikrát prošli. Tehdy jim šly po boku ještě jedny. A jejich majitelé se o trochu výš drželi za ruce. Do tváře se mi opře vítr. Je jemný, svěží, přináší sebou opojnou vůni podzimu. Mezi lavičkami se promenádují holubi a rozhrabávají kupičky barevného listí.
Beze spěchu dospěju až k Notre Dame. Tyčí se pyšně na ostrůvku uprostřed Seiny a shovívavě shlíží na obyčejné smrtelníky pod sebou. Zvoník Quasimodo tady kdysi schoval svoji tajnou lásku Esmeraldu. Milenci sem pořád chodí. Podívají se na monumentální krásu dvou hranatých věží, vstoupí do velebného ticha chrámu. Pak se ještě chvíli zastaví na kameni označujícím střed města a pokračují se smíchem ruku v ruce dál. Tiše rozmlouvají a ztratí se v pařížských uličkách. Po čase se sem vrátí. Spolu, nebo každý sám, ale tohle místo se jim hloub do srdce nezapíše. Vždyť ve městě je spousta krásnějších a romantičtějších zákoutí. Ale pro mě je ta tu protkané vzpomínkami. Tudy se vinuly moje osudy. Kolem těch věží, které občas obkrouží ptáci, stoupaly moje sny k nebi.

"Máš ráda tohle místo?" zašeptá mi Robert do ucha a rozhlédne se kolem sebe.
"Ano" přisvědčím, "působí na mě zvláštním dojmem. Cítím se tu v bezpečí a zároveň mám trochu strach. Nevím přesně, jak to popsat."
"Chápu tě. Ta monumentalita, ta dokonalost, člověka to ohromuje. Pokud to není japonský turista s foťákem, musí se v něm ozývat obdiv k budovatelům téhle stavby."
"Přesně tak. Bez dnešního moderního vybavení, bez jeřábů, vodovah, malty a dalších pro stavitelství nezbytných drobností, dokázali stvořit tak úctyhodnou stavbu. Neznám krásnější chrám."
"A co Sacré Coeur?" pozvedne obočí. Vím, že to říká, aby mě rozčílil. Usměju se a odpovím mu: "To je sice krásný chrám, ale trochu moc přeumělkovaný. Sází na první dojem, na pohled, který tě ohromí, ale jinak nemá, co nabídnout. Notre Dame má ducha. Genius loci." Požitkářsky zavřu oči a nechám na sebe působit atmosféru. V hlavě se mi živě míhají obrazy kameníků opracovávajících každý kousek kamene, aby perfektně zapadl na své místo, řezbářů, sochařů, sklářů a dalších umělců zvelebujících chrám k naprosté dokonalosti.
"Když se zasníš, jsi krásná," poznamená Robert a pohladí mě po tváři. S úsměvem rozlepím víčka a pohlédnu do těch hypnotizujících očí. Jsou něžné, ale zároveň tak dráždivě vyzývavé. Mimoděk si přejedu jazykem po rtech, které mi najednou připadají děsivě suché. Zdá se, že přesně na tohle Robert čekal. Skloní se a políbí mě. A mě to ani nepřekvapí. Podvědomě jsem na ten polibek čekala. Ovinu mu ruce kolem krku a nechám ho vniknout jazykem do mých úst. Dobyvačně je zkoumá. Trochu něžně, trochu vášnivě, neptá se mě na svolení. Ale já mu i přes jeho pověst dovoluju úplně všechno.

Najednou mi rty připadají opět nepříjemně suché. Stále na nich cítím jeho chuť a jeho spalující žár. Chtěl mě tehdy dostat do postele, nebo už chtěl něco víc? Pro mě to byla hra. Zábavná a bez rizika. Ráda si s muži hraju, dráždím je, svádím je… Ráda si dělám, co chci, ráda ostatní nutím dělat to, co chci. Každého. Ale muže zvlášť. Využít a odkopnout. Aférka na jednu noc a už se neuvidíme. Proč hledat vztah, když mám mládí před sebou. Nemohla jsem předpokládat, že tentokrát to bude jinak.
Robert byl pro mě ideální objekt k mým hrátkám. Sexy, vášnivý, holkař… Může existovat lepší muž pro krátkou aférku? Ale nějak se to zvrtlo. Začal mě přitahovat víc, než je zdrávo, zamilovala jsem se do něho.
Rozhlédnu se okolo sebe. Nějací turisté zběsile cvakají fotoaparáty, aby pořídili co nejlepší snímek katedrály před sebou. Fotí své známé, nechávají se fotit. Nějaký postarší německý pár mě požádá o snímek. Vezmu si jejich přístroj do ruky a vyfotím je. S radostným úsměvem mi děkují a pokračují dál ke zdobenému portálu. Vynutím mdlý úsměv a otočím se k nim zády. Po mostě se dostanu na levý břeh Seiny. Kráčím po nábřeží, pozoruju parníčky obsazené do posledního místečka a tiše závidím těm usměvavým tvářím. Cítím se tak sama.
Vytáhnu mobil a přesvědčím se o čase. Ještě pět hodin a posadím se v maskérně. Pak odzpívám představení, obleču se do civilu a vyrazím do některého z nesčetných music barů. Budu sedět na stoličce, nechám se oblbovat řečičkami o nejkrásnějších očích na světě a odvedu si do svého třípokojového bytu dalšího milence. Ráno se opět probudím a postel bude prázdná. A všechno začne nanovo.
Kruci, k čemu mi je tenhle život. Čím víc chlapů využiju k příležitostnému sexu, tím hůř se cítím. Dřív byli lékem na můj smutek, teď jsou záplatou na rozervané srdce. Jenže žádná z nich není dost velká, aby ho spojila v jeden celek. Lepím jednu přes druhou, protože nemůžu najít žádnou, která by stačila.

"Co takhle sklenku vína, dneska po představení? U mě," přitočí se ke mně Robert těsně poté, co podruhé zazvoní zvonek. Ohlédnu se na něj. Má na tváři jeden ze svých neodolatelných balicích úsměvů. Znám už všechny. Je si jistý, že pozvání přijmu, proto mám chuť ho odmítnout. Ale na druhou stranu… Šla bych k němu docela ráda. Proto přikývnu. S ještě širším úsměvem se běží připravit na scénu.
Pobaveně zakroutím hlavou a vydám se ke schodům. Vyběhnu po nich do patra, kde mám první výstup, opřu se o zeď a čekám, až zazní správné tóny. Jakmile se ozve hudba, vejdu na jeviště. Okamžitě mě přivítá nadšený potlesk. Skryju úsměv a začnu hrát.
Představení mi kupodivu utíká rychleji než normálně a dokonce se mi i líp hraje. Když skončíme, přidáme publiku ještě dvě písničky, několikrát se ukloníme a spěcháme do šatny. Zběžně mrknu na hodiny, je chvíli po deváté. Akorát čas vyrazit někam na večírek. Obleču si džíny a triko, kolem ramen přehodím svetr a vlasy sčešu do culíku. Před zrcadlem si upravím řasenku, přejedu rty leskem a relativně spokojená se svým vzhledem opustím šatnu.
Robert na mě čeká ve vestibulu. Poslední opozdilci odsud právě odcházejí. Všimne si mě hned. Majetnicky mi ovine ruku kolem pasu a vede mě k východu. Kráčíme pomalu ulicemi. Je vlahý letní večer. Do konce divadelní sezóny zbývá necelý měsíc. Je příjemně - teplo a dosud světlo. Robert mě vede k řece. Po nábřeží pomalu dojdeme až k Louvru. Projdeme zahradami a zastavíme se před jedním z mnoha bytových domů. Robert vytáhne z kapsy klíče, odemkne a galantně mi podrží dveře. Pak mě znovu předejde a dovede do druhého patra, kde jiným klíčem otevře dveře bytu. Vstoupím dovnitř. Byt vypadá útulně, a překvapivě uklizeně. Na to, že tu bydlí chlap.
"Pojď dál," pozve mě do obývacího pokoje. Závěsy na oknech jsou zatažené a svítí tu jediná stojací lampa. Posadím se na koženou pohovku a rozhlížím se okolo sebe.
"Takže, dáš si červený nebo bílý?" objeví se Robert s lahví v každé ruce.
"Nalej, na co máš chuť," usměju se. Vrátí se s lahví červeného a dvěma skleničkami. Oběma nám nalije vrchovatě. Nemůžu se zbavit nepříjemného pocitu, že se mě snaží opít.
"Na co si připijeme?" zvedne svoji číšku.
"Na úspěšnou sezónu?" navrhnu a vezmu si druhou skleničku.
"A na krásnou posilu našeho týmu," souhlasí. Ťukneme si a napijeme se. Víno je sladké, zrádné, mámivé,… Stáhnu si svetr z ramen a položím ho vedle sebe. Znovu si usrknu a odložím sklenku na stůl. Nemůžu si nevšimnout, s jakou žádostivostí mě Robert pozoruje. Vím, o co mu jde, ale chci to taky. Olíznu si rty, zahledím se na ty jeho, a pak mu pohlédnu do očí. A najednou ležím na gauči. Líbá mě. Tvrdě, vášnivě, a přitom něžně. Přetáhne mi přes hlavu tričko, a pak si mě vyhoupne do náručí. Se rty stále přisátými k těm mým si mě odnáší do ložnice jako vzácnou trofej. Nebráním se, když mě položí na postel, sundá si košili a lehne si na mě. Líbáme se dál a pomalu odhazujeme jednotlivé kousky oblečení. Spolu s nimi padají i poslední zábrany.
Po víc jak hodině milostného souboje se Robert převalí na záda, stáhne si mě do náručí a spokojeně usne. Počkám, než si jsem naprosto jistá, že skutečně spí, pak se mu lehce vykroutím a začnu sbírat po pokoji svoje roztroušené oblečení. Poslední kousek leží na gauči ve vedlejší místnosti. Přetáhnu si tričko před hlavu, svetr vezmu do ruky a potichu opustím byt.

Lehce se ušklíbnu při vzpomínce na ten večer. Nechtěla jsem být trofej. Chlapi vždycky byli trofejí pro mě, tak proč to teď měnit. Nerada jsem se stávala milenkou na jednu noc, takže jsem radši odešla sama, než budu ráno vyhozená. Ale když jsem se pak probudila ve vlastní posteli, ozval se zvonek. Za dveřmi stál poslíček s kyticí růží. Od Roberta. A tak to začalo.
Nejdřív jsme byli jen milenci. Oba milovníci sexu, kteří se navíc navzájem silně přitahovali. Jenže časem se to stávalo hlubším. Cítila jsem to já i on. Nebyla jsem si jistá láskou, ale aspoň tím, že Roberta nechci ztratit. Vykašlala jsem se na noční zálety a zástupy chlapů přede dveřmi. Najednou jsem byla spokojená i bez nich. A jen jsem si vychutnávala romantiku formujícího se vztahu.
Znovu se podívám na mobil a otočím se zpátky k domovu. Za pár hodin budu stát na jevišti, musím se vrátit. Prohlížím si město okolo sebe a snažím se vyhnat z hlavy všechny nepříjemné vzpomínky. Moc se mi to nedaří. Začnu si v duchu přezpívávat text svých písniček, ale tím si moc nepomůžu. Divadlo mi zase připomene člověka, na kterého chci myslet nejmíň ze všeho. Proč ho zrovna dneska nemůžu dostat z hlavy? To se mi jindy nestává. Celé léto zůstaly tyhle myšlenky zamčené kdesi v hloubi mojí paměti. Až dneska se rozhodly znovu ozvat.

"To už jsi slyšela, že Robert si nabrnknul tu novou holku?" spustí Charlotte jen tak mimochodem, zatímco se líčíme.
"Nepovídej," podotknu jako by nic a pozorně se na ni podívám.
"No jo, včera spolu odešli z divadla a ona dneska, co přišla, líčí, jakej je úžasnej v posteli."
Rozesměju se: "No páni, tak to se asi činil."
"To si piš, dneska mají další schůzku. Takže žádnej sex na jednu noc. Asi se mu líbí."
"Asi," přikývnu a snažím se nevnímat nepříjemný pocit zrady, který se mi rozlévá celým tělem. Teď se s tím ale nechci zabývat, takže se v klidu dolíčím, hodím na sebe kostým a vydám se najít Roberta, abych si s ním promluvila. Není to těžké. Stojí na chodbě v těsném objetí s Amandou, naší novou tanečnicí, a vášnivě ji líbá. Ukloním hlavu do strany, prohlédnu si novou partnerku svého dosavadního milence a s pokrčením ramen se otočím. Rázným krokem se vydám chodbou přesně na druhou stranu. Sama jsem překvapená tím, jak mě bolí tahle zrada.
Ještě ani nedospěju na konec chodby, když za sebou uslyším rychlé kroky. Vzápětí mě Robert popadne za loket a prudce otočí k sobě.
"Au, to bolí," zaprotestuju a vzpurně se mu podívám do očí, "takže je to pravda. Že ses nezmínil."
"Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla," pustí mou ruku a svěsí ramena.
"A proč? Milenci se scházejí a rozcházejí. Prostě sis našel jinou. Ale mohl ses aspoň zmínit."
"Máš pocit, že jsi jenom moje milenka?"
"A jaký pocit bych měla mít, když se líbáš s někým jiným?" pohodím hlavou.
"Amanda je úlet, holka do postele. Znáš mě, víš, jak na holky letím."
"Nevysvětluj mi to. Byla jsem pitomá, když jsem si myslela, že dokážu předělat děvkaře. A byla jsem ještě pitomější, když jsem uvažovala o vztahu s tebou," ušklíbnu se.
"Tohle neříkej," namítne.
"A proč bych neměla? Mezi námi je to uzavřená kapitola, Roberte. Život jde dál. Vrať se za ní a nechej se utěšovat v jejím náručí. Víc ti k tomu nemám co říct."

Poslal mi kytky. Růže, lilie, orchideje… den co den se snažil si se mnou promluvit. A já na něj kašlala. Bylo mi jedno, co mi chce říct a vrátila jsem se mezi svoje milence. Noc co noc jinej chlap. Dělala jsem mu to natruc. Když může mít milenku on, já můžu mít na každém prstě milenců deset. Jenže nepřinášelo mi to uspokojení. Nepřipadala jsem si jako vítěz, ale jako mrcha a coura k tomu. Co se to se mnou dělo?
Byla jsem sobec. Pořád jsem. Chtěla jsem se cítit dobře, ale jak bude jemu, mi bylo fuk. Sobec, sobec, sobec! Vysmívá se škodolibě moje svědomí. Byla jsem tak pitomá. Proč jsem si s ním vlastně nechtěla promluvit? Co by mi to udělalo? Vždycky byl na holky. Oba jsme to věděli. Jenže já jsem se snažila za každou cenu triumfovat, vyhrát…
Jenže jsem poražená. Zadupala jsem lásku, která se mezi námi pomalu rodila, do země. Otočila jsem se zády k člověku, do kterého jsem byla po uši zamilovaná, kterému jsem věřila, kterého jsem potřebovala a který potřeboval mě. Sobec, sobec, sobec…
Pomalu se vracím do důvěrně známé ulice. Vytáhnu z kapsy klíče a odemknu si. Připadám si vyčerpaná, unavená. Ze života, ze sebe samé. Do divadla se mi chce asi jako na popraviště. Nevím, proč to najednou tak beru, ale je to přesně to, co cítím. Jakoby na mě čekal soud a rozsudek - popravčí špalek.
Vejdu do bytu. Klíče odhodím na poličku v předsíni a vydám se do kuchyně. Z útrob mrazáku vydoluju pizzu a strčím ji do mikrovlnky. Pak se jdu převléknout. Nalíčím si oči řasenkou, pročešu vlasy, najdu ve změti šminek gumičku. Z vedlejší místnosti se ozve známé zapípání. Vytáhnu si oběd, naložím ho na talíř a odejdu ke stolu. Už při prvním soustu mám pocit, že jím papír. Do hlavy se mi znovu cpou nepříjemné myšlenky. Tentokrát je však tvrdě potlačím, v rychlosti dojím, vyčistím zuby a s kabelkou přes rameno opustím svoje obydlí. K divadlu se vydám oklikou. Mám dost času.
"No kde jsi?" vyjde mi Charlotte vstříc s šatny, když konečně dorazím.
"Vždyť není tak pozdě," mrknu na hodinky. Pokrčí rameny a prostrčí mě dveřmi. Maskérka se okamžitě ujme úpravy mého obličeje. Zároveň s ní si další žena hraje s mými vlasy. Takřka každodenně se opakující kolotoč. Na jedno ucho poslouchám svoji společnici líčící aférku režiséra s mladou osvětlovačkou a přemáhám se, abych neprotočila oči. Do zpěvu mi dneska sice vůbec není, ale všechno je lepší než tohle.
Jakmile stojím na jevišti, všechny problémy ze mě rázem padají. Vžívám se do svojí role, hraju na sto padesát procent. Nikdo nesmí poznat, že se ve skutečnosti cítím mizerně. Divák si platí za stoprocentní výkon a já ho nesmím zklamat. Kdyby se to stalo a já dala svoje rozpoložení najevo, byla by to prohra. Jsem profesionálka. Zakládám si na tom, že podávám bezchybné výkony, ať je mi sebehůř.
Jsem hrozně ctižádostivá. Nerada se vzdávám a nerada zavdávám ostatním záminky ke kritice. Ne všichni mě milují, ne všichni zbožňují můj hlas a zpěv. Nemohou si ale v žádném případě stěžovat na špatný výkon. Každá recenze, kterou o našem představení někdo napsal, mě vynášela do oblak. Nevím, jak moc mě to ovlivnilo, ale byla jsem na to, a pořád jsem, hrdá. Tuhle reputaci bych si nerada pokazila.
V necelých třech hodinách se prozpívám od stížností na lásku, přes zamilovanost, až po tragickou smrt. Dopřeju divákům přídavek, a co nejrychleji zmizím v šatně. Charlotte se objeví vzápětí. Začne se převlékat a přitom spustí dobře známou písničku. Pokyvuju, převlékám se, co nejdéle to jde, pečlivě si pročesávám vlasy. Moje společnice naštěstí někam spěchá, takže za chvilku zůstanu sama.
Jakmile za ní zapadnou dveře, zhroutím se do křesla. Přitáhnu si kolena k bradě, obejmu je pažemi a s pohledem upřeným do prázdna přemítám nad dnešním večerem. Zase navštívím klub, zase si najdu milence. Jsem už na sexu vážně závislá. Jako nějaká nymfomanka. A přesto mě skoro žádnej chlap nedokáže uspokojit. To uměl jen jeden a toho jsem ztratila vlastní vinou. Nehlasně se rozpláču.
Klapne klika. Polekaně sebou škubnu. Myslela jsem, že jsem zamkla. Otočím hlavu k příchozímu: "Co tu děláš?"
"Neviděl jsem tě odcházet. Bál jsem, že se ti něco stalo." Je to Robert.
"Jsem v pohodě. Můžeš zase jít."
"Jestli jsi v pohodě, proč brečíš?" pochybovačně se na mě podívá.
"Protože jsem pitomá," ušklíbnu se nevesele, "když chci něco dokázat, jdu přes mrtvoly, ale je mi jedno, kolik toho cestou zničím." Zvednu se s křesla. Před zrcadlem si rychle upravím rozmazanou řasenku a rázně zamířím ke dveřím. Robert mi beze slova uhne, ale dívá se na mě zvláštně. Sklopím oči a zamířím chodbou pryč, co nejdál od něj.
Těsně před vstupem do foyer se otočím: "Omlouvám se."
"Za co?" zvedne obočí. Zavře moji šatnu a vyrazí ke mně.
"Za to, jak jsem se k tobě zachovala. Nebylo to ode mě fér. Promiň."
"Zapomeň na to. Je to za námi. Můžeme spolu vycházet jako rozumní lidé. Zkusíme znovu být přáteli?" Je na pochybách. Neví, co mu odpovím a nevím to vlastně ani já. Podívám se mu přímo do očí. Projede mnou dobře známé mražení. Jsou tak uhrančivé.
"Zkusíme to," zašeptám. Pousměje se a nabídne mi ruku. Stisknu ji. Díváme se navzájem do očí. Odhodlám se a váhavě pronesu: "Mohla bych si něco přát?"
Němě přikývne, aniž by přerušil oční kontakt.
"Políbíš mě ještě jednou? Naposledy?"
Na tváři se mu mihne vítězoslavný úsměv, když se pomalu sklání k mým rtům.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peace Peace | Web | 24. prosince 2009 v 23:12 | Reagovat

To bylo nádherný. Moc se mi to líbilo. Nebylo to sice zrovna dvakrát pozitivní, ale...Krásný. Doufám že brzy přidáš něco dalšího:D

2 Nel-ly Nel-ly | Web | 28. prosince 2009 v 21:47 | Reagovat

Krásný... hodně se to liší od toho, co jsem kdy četla, a možná proto mě to tak zaujalo... jinak mám moc ráda prolínání, takže můžu vážně jen tleskat

3 Miri Nikolaj Miri Nikolaj | Web | 29. prosince 2009 v 15:30 | Reagovat

Ahojte, máš u mě diplomek za bleskovku :-)

4 Anonymka Anonymka | Web | 1. ledna 2010 v 16:29 | Reagovat

Ahoj , máš u mě diplom :-)

5 Marti Marti | Web | 6. ledna 2010 v 21:14 | Reagovat

Já jedu též i ve středu na Angeliku kdy hraje monika v úterý na obě při čemž chytnu nývltovku amachálkoviu ale pak už moničku je příšerný že už neni dasha

6 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 14. července 2010 v 21:01 | Reagovat

Páni! Moc hezký a ...hmmm...smutný. Jo, smutný. To ,,naposledy" vyznělo tak....nevím, co jiného říct než - smutně. Moc hezky píšeš. :)
Ps: Ta předchozí jednorázovka je taky super!

7 Šárka Šárka | 16. června 2013 v 11:20 | Reagovat

Teda, já se do toho dokonale začetla....hele...Nechceš napsat knížku?? :) Moc krásné...

8 C.ind.ere.lla C.ind.ere.lla | Web | 16. června 2013 v 19:29 | Reagovat

[7]: Mezi chtít a realizovat, je docela rozdíl :D Píšu ráda, takže kdo ví, možná se jednou najde někdo, kdo by to vydal. :) Každopádně děkuju za pochvalu, ta vždycky potěší. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama