14. kapitola 1/2

8. května 2008 v 0:26 | C.ind.ere.lla |  Na ostří nože
Je 8. května, okolo půj jedné ráno. Jelikož máte slíbenou novou kapitolu, je tady. Psala jsem ji sice po všech možných kusech papíru, které byly právě po ruce už týden, ale teprve dneska jsem měla čas najít všechny části sestavit je dohromady. Je zase jednou tak dlouhá, že jsem ji musela rozdělit do dvou částí. Takže přeji pěkně počtení. A nezapomínejte na komentáře. k chbám buďte benevolentní, sami vidéte, kolik je hodin.
P.S.: Máte tady anketku, tak hlasujte. Moje rozhodnutí, jak se Sam noložím, tosice zřejmě neovlivní, ale ráda bych znala váš názor.

Okno bičují obrovské dešťové kapky, zatažená obloha jen vypovídá o pochmurné atmosféře celého dne. Romantická sněhová pokrývka je nenávratně pryč, místo ní pokryly školní pozemky tuny bláta. Projít se je nadlidský úkol, jelikož při každém kroku se nohy boří do bahna až po kolena.
Vyhlížím skleněnými tabulkami na jezero. V krbu praská přívětivý oheň. Nikdo netouží po pobytu v chladném uplakaném počasí, takže si mladší i starší studenti nalezli místo u ohniště. Jev nijak neobvyklý, celou zimu tomu nebylo jinak.
Lucius natáhne své dlouhé nohy blíže k ohni a protáhne se jako kočka- odstoupím od okna a vrátím se na své obvyklé místo v nohách Severusova křesla. Našpicuji uši, aby mi neunikly podrobnosti tlumeného hovoru před ohništěm. Luciusův hlas zní poněkud znepokojeně, což je situace naprosto neobvyklá. Tento blondýn s ostře modrými duhovkami se jen málokdy nechá vyvézt z klidu.
"…vypadá to hůř, než jsme předpokládali. Musíme začít hned," šeptá Lucius svojí snoubence.
"Nemůžeme. Sam ještě pořád neřekla ano." Při zmínce svého jména zbystřím. Instinkt mi napovídá, jakým směrem se stočí diskuse. Nezklame mě. Oba mladí lidé se ke mně vzápětí otočí. Zvednu se v předtuše vyostřených frází. V týle cítím upřený Severusův pohled, oči všech ostatních členů party kloužou po mé tváři.
"Sam, musíme si promluvit," zahájí Lucius debatu. Kývnutím hlavy naznačím, že poslouchám. Chlapec tedy pokračuje: "Před nějakou dobou ti byla přednesena jistá nabídka. Chci na ni odpověď."
"Dostala jsem čas na rozmyšlenou. Ta lhůta ještě neskončila," namítnu.
"Časy se mění. Pán zla potřebuje vědět, kdo za ním stojí. V toto chvíli víc než kdy předtím," připojí se k obhajobě své strany Bella.
"Jenže pro mě není rozhodnutí, kam patřím, tak snadné."
"Na čem ti záleží víc? Na životě tvém a tvých blízkých, na bezpečí rodiny, na bohatství? On ti může dát všechno," doplňuje výklad své sestry Cissa.
"Buď zemřu já nebo moji blízcí. Vždycky mě zabije někdo, na kom mi záleží. Vy to nechápete. Nikdo z vás neví, jaké to je stát na rozhraní dvou stran. Pro mě neexistuje správné řešení, protože obě cesty pro mě budou poznamenány zradou. Ti, které miluji, budou umírat a já tomu nedokážu zabránit. Nechci si vybírat mezi rodinou a přáteli."
"Temný pán dokáže čekat na kouzelníka, jenž za to stojí. Ale ani jeho trpělivost není nekonečná," proletí chladný záblesk modrýma očima vůdce.
"Já vím. Přesto…Pokus se vžít do mého postavení, Luciusi. Byla by to pro tebe snadná volba?" odvážně čelím jeho pohledu.
"Můžeš tím zachránit život své rodiny," poznamená Narcisa.
"Nemůžu a sama to víš," smutně se usměji, "moji rodiče jsou ve Fénixově řádu, sestra se k němu brzy připojí. Smrtijedi ji neušetří. Mám chtít ocitnout se v situaci, kdy jí budu čelit tváří v tvář v souboji na život a na smrt?"
"To je chyba kouzelníků s nečistou krví. Musíme je vyhubit, je to jen škodlivý hmyz, Hanba našeho světa," zasyčí Lucius.
Zlostně na něj pohlédnu: "Zapomínáš že já patřím ke stejné krvi. Co si myslíš, že jsme lepší nebo horší protože jsme čistokrevní? V čem tkví ty rozdíly? Žádné neexistují. Jsme všichni stejné rasy, pouze stojíme na různých stranách. Jedni chrání dobro a ti druzí zlo. Která z těch cest vede k ráji? Sám to nevíš, tak mě nenuť odpovídat. Jediné, co bych ti řekla je, že lidé proti sobě budou bojovat navždy po všechny věky, protože se vždycky najde někdo, kdo je rozdělí."
"Rozhodni se hned!" poručí mi Lucius a vypadá poměrně rozzlobeně. Může k tom mít pouze dva důvody, buď uznává, že moje slova nejsou planá a nejspíše se zakládají na pravdě a této skutečnosti má strach, nebo se bojí, že mě nezíská na svoji stranu. Tak jako tak, nehodlám si nechat rozkazovat. Vždycky jsem měla svoji hlavu, přestože ne pokaždé mi vlastní myšlení pomohlo. Jeho tyranským způsobům se podřídit nehodlám, nicméně mohu předstírat, že se podvoluji. Zmijozelské 'podsvětí' bývá málokdy nejednotné.
"Musím mluvit s Alex," potřepu hlavou.
"Jaký to bude mít význam?" vyletí Bellino obočí do výše.
"Rozhodně větší, než tahle prázdná diskuse o ničem. Uvidíme se u večeře," pronesu do nastalého ticha. Bez jakéhokoliv dalšího slova se vytratím z místnosti. Pospíchám nevlídným sklepením do obývanějších hradních prostor. Venkovní počasí nijak nepřeje pobytu na školních pozemcích, tudíž se studenti musí houfovat někde jinde. Když procházím okolo knihovny zaznamenám zvýšený počet hlasů. Dalo by se dokonce říci, že z knihovny vychází hluk, což je na svatyni zdejší kněžky - nehorázně protivné knihovnice - skutečnost velmi neobvyklá. Nakouknu otevřenými dveřmi dovnitř, abych pochopila, že tady sestru nenajdu. Pokračuji tedy směrem ke schodišti do Nebelvírské věže.
Cestu k portrétu, za nímž se skrývá společenská místnost nepřátelské koleje znám zpaměti. Není to tak dávno, co jsem tudy chodila také. Za necelých pět minut, již přešlapuji pře obrazem a kloužu pohledem po okolí, zda nejde někdo schopný zavolat mi sestru ven. Heslo bohužel neznám a ani v opačném případě bych nesměla vstoupit. Dopustila bych se prohřešku nejméně na vyloučení ze školy. Některá pravidla jsou prostě přehnaná.
Vyhoupnu se na zábradlí oddělující schodiště odhodlána vyčkat, dokud kolem mě někdo neprojde. Takové čekání mě právě nebaví, ale po návratu do svojí části hradu nějak extra netoužím. Času mám koneckonců dost. Za trpělivost jsem odměněna. A ono ocenění má podobu jakéhosi chlapce s nebelvírskou kravatou. Nejspíše je v prvním, nanejvýš druhém ročníku. Když si mě všimne,vyvalí oči a začne couvat. Seskočím z místa, na němž jsem dosud prodlévala a zavolám ho k sobě mávnutím ruky. Dítě, ač s viditelnou nevolí, přicupitá blíž.
"Nemusíš mít strach, já tě neukousnu," usměji se povzbudivě, "ale musíš mi pomoct. Potřebovala bych, abys zašel do společenské místnosti a zavolal mi sem Alex Allisnovou. Budeš si to pamatovat?"
Hošík přikývne, načež zmizí za podobenkou dámy v růžových šatech. Než se vrátí, vyhoupnu se zpátky na své předchozí stanoviště. Sotva si ovšem udělám pohodlí, obraz se znovu vyklopí. Stačí mi jediný pohled, abych zjistila, že ten, kdo vychází, v žádném případě nemůže být Alex. Jelikož však se sestrou potřebuji nutně mluvit, jsem ochotná vyjednávat.
"Nezdá se mi, že bych volala tebe," odtuším, když přede mnou stane Black.
"Já vím, že ne. Ale když není Alex k mání, co kdybych posloužil jako náhradník," zářivě se usměje. Jen zavrtím hlavou. Pochybuji o tom, že se mi někdy poštěstí vyjít z našeho setkání, aniž by se pokusil kamkoliv mě pozvat. Otočím se k odchodu. Těsně před došlápnutím na první schod se otočím nazpět: "Nevíš, kde bych Al našla?"
"Nejspíš někde randí s Davidem," zamyslí se. Po této poznámce jsem otočená celá. Nezaskočí mě ani tak zmínka o tom, že má sestřička schůzku, jako spíš skutečnost, že má nový objev: "S Davidem? Že by mi něco uniklo?"
"Nebylo by to to jediné, co ti uniká," utrousí, "jestli chceš, můžeme se projít a prodrbat nejnovější novinky." S úsměvem zavrtím hlavou: "I kdybych měla chuť se procházet, rozhodně by to nebylo v takovémhle počasí a ty bys nebyl tím, kdo mě doprovodí. Ale díky za informace, stavím se později, pa." Nic dalšího neřeknu. Za několik vteřin už za mnou vlají pouze dlouhé blonďaté vlasy. Na návrat přesto nemám ani pomyšlení. Jestliže mi nepomůže Alex, musím si poradit sama. Potřebuji tedy klid na přemýšlení.
Téměř bezmyšlenkovitě bloudím hradem. Občas narazím na skupinku lidí nebo nějaký zamilovaný páreček. Netoužím nicméně s kýmkoliv mluvit. Samota mi vyhovuje. V tento moment víc než kdykoliv předtím. Bezcílné kroky mě zavedou až před komnatu nejvyšší potřeby. Ani si neuvědomuji, jak jsem se sem dostala. Důležité je, že jsem zde.
Přejdu třikrát kolem goblénu s myšlenkou na příjemnou místnůstku s hořícím krbem, křeslem pokrytým huňatou kožešinou a hodně pevným zámkem, aby mě nikdo nečekaně nepřekvapil. Jakmile se ve stěně objeví dveře, stisknu kliku. Bez problémů mi povolí pod prsty. Vstoupím do pokoje přesně podle svých představ. Zavřu za sebou, načež mávnutím ruky uzamknu. Nyní jsem v zajetí svých vlastních myšlenek.
Potichu se zuji, boty nechám na vedle dveří a vzápětí zabořím chodidla do měkkého koberce. Je to neuvěřitelně osvobozující pocit, po dni stráveném v těžkých uzavřených botách. Jako myška přejdu ke křeslu. Usednu, přitáhnu si kolena k bradě, kterou si na ně vzápětí položím. Pozoruji míhající se plameny a přemýšlím. Co jsem vlastně za 18 let dokázala? Moc by se toho nenašlo. Objevila jsem v sobě schopnost léčit, naučila jsem se používat neverbální zaklínadla, vypracovala jsem se na jednu z nejlepších čarodějek v ročníku. A najednou se blíží konec posledního školního roku. Svět venku na mě cení své hrozivé zuby, jež mě zardousí, pokud se nepřidám na správnou stranu. Jenže která to je?
Nikdy jsem neměla ráda volby. Pokud existovaly dva způsoby, jak něco provézt, vymyslela jsem si vlastní třetí. Mám svou hlavu, odjakživa. A najednou stojím před rozhodnutím, které ovlivní celý můj život. Musím si vybrat na kterou stranu se přidám. Jenže ta volba vůbec není snadná, jak se mi původně jevilo. Původně, před pár lety, když nade mnou ještě nevisela, hrozíc, že mě zasype.
S povzdychem vstanu. Komnata na moje přání vykouzlí na krbové římse několik svící. Přejíždím nad nimi rukou z leva doprava, čímž je zháším a znovu rozsvěcím. Dělají přesně to, co si přeji. Loutka v rukou pána. Jenže ty nejsou živé. Nezajímá je, co s nimi kdo provádí, byly vyrobeny, aby uspokojily lidskou chtivost světla.
Dokázala bych manipulovat stejně se živými tvory, jako teď s těmi svícemi? Ani, myslím, že ano. To už jsem natolik zlá, zabila bych bez mrknutí oka nevinného člověka. Dokázala bych to. Znám své schopnosti, vím, že bych byla schopna vyřknout smrtící kletbu. Vyslovit ji a přitom chtít zabít. Tolik síly nemám. "Já nechci zabíjet!" poslední větu pronesu nahlas. Ztratí se v prázdném prostoru. Nikdo mi nepomůže ani neporadí, jsem na nejtěžší rozhodnutí svého života sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cattgirl Cattgirl | E-mail | Web | 9. května 2008 v 11:17 | Reagovat

Mazec....ale moc pěknej mazec...xD

2 MarryT MarryT | Web | 1. června 2008 v 22:43 | Reagovat

Vážně mazec! Já jen doufám, že nepůjde ke zlu...

3 já | 16. ledna 2011 v 18:56 | Reagovat

moc pěkná povídka a i kapitola

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama