11. kapitola 1. část

27. ledna 2008 v 16:02 | C.ind.ere.lla |  Na ostří nože
Ne, skutečně vás nešálí smysly. Je tady nová kapitola. Vím, že to trvalo hodně dlouho, ale nakonec jsem ji přece jenom dopsala. Tak pěkné počtení a chci pod ní vidět minimálně 20 vašich komentářů.

Nad Londýnem se pomalu snáší soumrak. Osvětlená okna domácností probleskují do nastávající tmy. Lampy trhají temnotu ulic. Jejich světlo se odráží od jiskřivého sněhu. I několik hvězd se ováží nesměle ukázat tvář. Všude vládne klid. Nikdo se neopováží rušit sváteční atmosféru Štědrého dne.
Zapálím svíčku a postavím ji na okenní parapet. Rodiče mě učili, že ji mám nechat hořet celou noc, aby mohla coby plamínek naděje ozařovat cestu zbloudilým duším. Kdysi prý taková světélka plála na všech parapetech, jenže spousta zvyků a tradic se ztrácí. Štědrý den by měl být vyvrcholením dlouhého čekání na příchod spasitele. Maminka tento svátek považuje za období náboženských oslav, ke kterým hledí s posvátnou úctou. Štědrý den je tedy jedinou částí roku, kdy se musíme chovat jako mudlové, schovat hůlky, nepoužívat kouzla.
Posadím se na postel. Chvíli hypnotizuji plamen svíčky, jenž se odráží v tabulkách skla zasazených v okně. Je jediným světlem v jinak temné místnosti. Venku začalo sněžit, vločky se snáší na už tak dost poprášenou cestu. Několik minut ještě rozjímám, ale nakonec se zvednu a sejdu do obývacího pokoje.
"Dáš si kakao?" ozve se mamka, jelikož okamžitě zaznamená můj příchod.
"Ráda," přikývnu a posadím se do houpacího křesla před krbem.
"Sami," zahájí Alex konverzaci. Otočím se k ní: "Co potřebuješ?" Na rtech jí přeletí úsměv: "Víš, mám takovou malou prosbičku."
"Bojím se, co z tebe vyleze," vzdychnu, "tak mluv."
"Já bych potřebovala zase takovou malinkatou výměnu. Hne po Vánocích. Musíš se rozejít s Jamesem."
"To neudělám," usrknu z právě přineseného kakaa. Málem si spálím jazyk, takže začnu na obsah hrníčku raději foukat.
"Proč ne? Původně to byl tvůj nápad. A když teď chci, abychom se k němu vrátily, ty odmítáš? Nechápu důvod," namítne sestřička.
"Jenže, co když se něco změnilo od chvíle první výměny? Co když nechci být nikým jiným? Co když nehodlám věnovat svoje polibky a doteky někomu, na kom mi nezáleží? Ne znovu. Nehodlám být ve společnosti někoho, kdo mě svým chování celý život mate, nechci se stát loutkou v rukách někoho, kdo nedrží slovo, nebudu ve společnosti lidí, kteří jsou na hony vzdáleni mým představám o přátelích. Mám tě ráda Alex, ale moje místo je ve Zmijozelu," dokončím svůj monolog a pozoruji, jak sestra zareaguje. Nejprve mlčí, pak se však odhodlá k slabé obraně: "Na Nebelvíru ti nic nevadilo. Nemohlo. To já se ženu do propasti, když jsem ochotna snášet prostředí tvé koleje."
Pousměji se: "ne, skutečně, Nebelvíru se nedá mnoho vytknout, ale co ty můžeš vědět o životě, na jaký jsem zvyklá? Během 14 dnů nic nepochopíš, nepoznáš lidi, kteří mě obklopují. Přiznávám, že jsem ve Zmijozelu šťastná."
"Jeden den mimo něj tě snad nezabije," zkouší to sestra dál.
"Už jsem řekla. Tentokrát s výměnou nesouhlasím," zabořím se do měkké kožešiny, jíž je křeslo vystláno. Před očima se mi míhají vzpomínky.
"Tak Alex, utíkej, strašně ti to trvá," směji se a utíkám sestře, která se marně pokouší dohnat mě.
"Jsi moc rychlá," sípe mi za zády. S hlasitým smíchem zastavím, posadím se na lavičku a pohodím dlouhými plavými vlasy. Několik chlapců se po mně ohlédne. S potěšením se nechám obdivovat, než dorazí sestřička. Chystá se posadit na druhou polovinu prkny, ale těsně před ním zakopne a sedře si o něj celé předloktí.
"Jauvajs," okamžitě jí do očí vstoupí slzy bolesti. Reaguji výbuchem smíchu doprovázeným kroucením hlavy: "Ty jsi ale nemehlo."
Alex se na mě ublížené podívá. Zvedne se ze země, na které dosud spočívala, a přisedne si na druhu polovinu lavičky. Poté začne zkoumavě prohlížet poraněnou ruku: "To mě tedy máma pochválí." Stále se směji lapaje po dechu. Když si ovšem všimnu, že sestra má z hubování skutečně strach, přisunu se blíže k ní a uchopím odřenou paži do svých dlaní: "To bude dobrý, uvidíš." Prstem zlehka přejedu po zranění. Alex jen tiše sykne. Její reakce mě nijak nepřekvapí, ovšem stav odřeniny ano. Zdá se, že místo, kterého jsem se dotkla, se zhojilo závratnou rychlostí. Znovu přejedu prstem po zranění a pozoruji stejný výsledek. Sestra si mého počínání také všimne. "Co to děláš? Ta ruka bolí."
"Už jen chvilku, slibuju," usměji se na ni. Pak přiložím k ráně dlaň a posouvám ji po celé délce. Zranění mizí. Když ruku sejmu, svítí na Alexině předloktí zase jen růžová kůže.
"Jak jsi to udělala?" upírá oči střídavě na mě a no svoji ruku.
"Nemám ponětí," pokrčím rameny, "přesto, není to tak lepší?"
"Že se vůbec ptáš," odpoví Alex. Se smíchem se obě rozběhneme domů.
Tehdy mi bylo osm. Poprvé jsem zjistila, že dokážu léčit téměř všechna zranění bez hůlky. Od té chvíle jsem své moci častokrát využila, ať už na pomoc sobě nebo okolí. Našim jsem nic neřekla. Dověděli se to, až když jsem studovala třetí ročník školy čar a kouzel. Navíc, pouhou náhodou.
"Kruci, moje noha," zaúpím zvedaje se ze země. Nikdo není tak šikovný, aby se mu podařilo spadnout na Štědrý den ze schodů. To dokážu snad skutečně jen já. Pokusím se na nohu došlápnout, abych zjistila, že to nejspíš nepůjde. S povzdychem přeskáču po jedné noze do obývacího pokoje.
"Co se ti stalo?" nahrne se ke mně okamžitě mamka.
"Ale," mávnu rukou, "menší pád ze schodů."
"A zlomený kotník, předpokládám," povzdychne si máma, "tak co s tebou? Víš moc dobře, že léčit zranění příliš dobře neumím, ještě bych ti tu nohu dorazila. Snad jen dlahu bych svedla."
"Nech to být," natáhnu nohu na gauč. Mamka se tedy vrátí do kuchyně. Jakmile je z dohledu, obejmu poraněný kotník dlaněmi. Zavřu oči a nechám skrz prsty proudit pozitivní energii. Netrvá to dlouho a noha je opět v pořádku.
"Tak co, bolí tě to hodně?" objeví se za mnou taťka.
"Co?" nechápavě se na něj otočím.
"Kotník přeci."
"Aha, vůbec nic mi není, neměj starosti," vykouzlím na tváři úsměv.
"Ale maminka říkala, že jsi spadla ze schodů," zkoumavě na mě pohlédne.
"To ano," připustím, "jenže už mi nic není." Na potvrzení svých slov vstanu a projdu se po pokoji. Rodiče na mě jen nevěřícně a užasle hledí.
"Stalo se něco?" vejde do pokoje Alex setřásaje sníh z chlupatého kabátu.
"Děláš tady nepořádek," ozve se mamka, aniž by pohlédla na narůstající louži na parketách. Sestřička si tedy svlékne svrchník, přehodí ho přes opěradlo křesla natočeného ke krbu, aby mohl proschnout a odejde do kuchyně pro hadr, jímž začne stírat vodu. Přikleknu si k ní s utěrkou. Alex pokračuje v práci, nicméně pohlédne na mě se zjevnou otázkou v očích. Šeptem jí vysvětlím, co se stalo.
"Nemáš to jednoduchý, jenže teď budeš jen těžko zapírat, že dokážeš léčit. Táta do tebe bude hučet, že se máš stát léčitelkou, máma nejspíš neřekne vůbec nic. Leda po kom jsi ty schopnosti zdědila."
"Nic jiného ji nezajímá," vzdychnu, "jen jestli má dokonalé, geniální a já nevím jaké příbuzné. Uznej, že to není spravedlivé. Radši s ní o tomhle nebudu moc mluvit."
Sestra byla ve svých předpovědích přesná. Taťka od té chvíle nepřestal mluvit o mojí kariéře léčitelky U Svatého Munga, mamka zase procházet rodinné dokumenty a rodokmeny. Dosah mých schopností si však nejspíš neuvědomili, jelikož jediný, kdo ode mě chtěl léčit, byla Alex. Nebo se možná báli toho, co dokážu a nedůvěřovali mi.
"O čem tak hloubavě přemýšlíš?" vytrhne mě z rozjímání Alexin hlas.
"Vzpomínám na bezstarostné dětství," usměji se, "uvědomuješ si, že za půl roku budeme venku ze školy a budeme se muset postavit na vlastní nohy? Začít vydělávat, možná se i vdát."
"Ale copak? Slečně už se svoboda nezamlouvá?"objeví se ve dveřích taťka s úsměvem od ucha k uchu a talířem cukroví v ruce.
"Právě naopak," vylovím z hromady sladkostí vanilkový rohlíček, "doufám, že mě nečeká nějaký příšerný sňatek z rozumu."
"To jistě ne, proč bychom vás měli vdávat násilím? Pokud si najdeš manžela, vdej se, ale já ti nikoho vnucovat nebudu," odpoví táta. Miluji svou rodinu. Být dcerou čistokrevných kouzelníků skýtá jisté nevýhody, tedy u většiny takových rodin. Cissa se mi svěřila, že jí rodiče nedovolí vzít si muže, kterého miluje, pokud se neprokáže rodokmenem stejně obsáhlým, jako je ten, jenž patří Blackům. A pokud se jí podaří někoho takového najít, nemůže se za něj provdat, nechodil-li do Zmijozelu. Skutečně jsem ráda, že naši jsou normální.
"Večeře," křikne z kuchyně máma. Poslušně se zvednu. Následována zbytkem rodiny zamířím do jídelny, kde se posadím ke stolu. Už se mi sbíhají sliny. Na máminu nadívanou krůtu se těším celý rok. Rozhodně si musím zařídit každoroční pozvání na štědrovečerní večeři, až budu bydlet sama. Po hlavním chodu přijde na řadu moučník. Stejně jako mamčina krocana miluji i její puding. To je pochoutka, kterou si nedokážu odepřít.
Po jídle pomohu sklidit ze stolu. Špinavé nádobí odnesu do kuchyně stejně jako zbytky jídla. Rodiče i sestra se usadí před televizí, čímž dají jasně najevo, že úklid zbývá na mně. S povzdechem připravím na tác čtyři sklenky a talíř s drobnými domácími preclíky. Odložím ho na volnou část linky. Zbytky od večeře přesunu do menších nádob. Připouštím, že toho příliš nezbylo. Mamka totiž vaří neuvěřitelně dobře. Zbytky potom odložím do ledničky. Zamazané talíře naskládám do dřezu. Bohužel nevládnu pro dnešní den svojí hůlkou. Tím pádem se musím do mytí pustit ručně, což není úkol patřící do kategorie mých oblíbených. Otočím kohoutek a proud horké vody smáčí nádobí. Uzavřu odtok špuntem, přidám kapku čistícího prostředku, který najdu v jedné z polic nad umývadlem.
Než se dřez naplní, připravím si přísady na svařené víno. Hned poté vypnu kohoutek a ponořím ruce do vody. Nádobí není příliš mnoho, takže práci skončím za deset minut. Osuším se, načež se pustím do přípravy svařeného vína. Hotový nápoj přeliji do skleněného džbánu, postavím ho na tác ke skleničkám a pečivu a odnesu do obývacího pokoje. Rodiče i sestra sledují Četníka ze Saint Tropez a každou chvíli propukají v hlasitý smích. Odložím tác na stolek, naliji si svařák a přidám se ke skupince před televizorem. Četník je vystřídán jakousi zábavnou show a hned po ní začíná první díl Angeliky. Díváme se do jedenácti hodin.
"Asi už byste měly jít do postele holky," zívne mamka, "podívejte, kolik je hodin."
"Teprve jedenáct," líně se protáhnu, "to snad nemyslíš vážně." Rodiče jen zakroutí hlavou, ale nic neříkají. Táta odnese prázdný džbán i talířek od preclíků. Pak každou z nás políbí na dobrou noc na čelo, zavěsí na krb punčochu a odejde po schodech do ložnice. Ještě několik minut líně sedím v křesle, ale pak potom po jeho vzoru přidám na krbovou římsu také svoji punčochu. Se zívnutím popřeji dobrou noc Alex i mámě a odejdu do pokoje. Za svitu lampičky se chvíli prokousávám knihou, ale nakonec světlo zhasnu, zachumlám se do teplé peřiny a za minutu už pokojně oddychuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Silmarilien-Palantírilien Silmarilien-Palantírilien | E-mail | Web | 27. ledna 2008 v 18:53 | Reagovat

Jujdanáne, to je skvělé. Jsem potěšená z novho dílečku. :-) :oops:

2 pantherka pantherka | Web | 3. února 2008 v 14:55 | Reagovat

skvělé :)))) Konečně :D Jdu na druhou půlku :p

3 magdik magdik | 14. února 2008 v 20:06 | Reagovat

klááááásny, fakticky moc pekne pises

4 MarryT MarryT | Web | 1. června 2008 v 22:16 | Reagovat

Pěkný!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama